Zprávy z Kiwilandu (6): Dobytí ráje

Popsat všechny ty krásy, co tenhle kousek světa nabízí, a my jsme zažili či viděli, by bylo na samostatný seriál. Ostatně už jsem to jednou udělal a netřeba to opakovat. Tři týdny v ráji jsem si ale nenaplánoval úplně náhodou v termínu 18. srpna – 6. září. Naopak – precizně okolo novu, s maximálním výklonem zodiakálního světla, doznívajícím rojem Perseid a statisticky nejmenším počtem srážek v roce. To, co mě bezvýhradně lákalo, bylo nafocení všech nočních zážitků, o kterých jsem doposud jen vášnivě mluvil, ovšem bez zjevného důkazu. Neboť krom tureckého fotografa TunçeTezela nikdo důkaz nepřivezl. A kdo mě zná, určitě si živě vzpomene na marné pokusy mě navnadit na fantastickou oblohu kdesi v okolí Čech a Moravy, či dál v Chorvatsku i na Kanárech (!), abych mu pak jen suše srazil nadšení komentářem: „Hmm, tak to je tak maximálně 7/10 Cookových ostrovů.“ Takže co je vlastně oněch legendárních 10/10?

Rarotonga – Smaragd v Pacifiku s výhledem na zodiakální světlo
Hned po příletu nás – s mým očekáváním – do nosu praštila ta nenahraditelná vůně místní flóry a oceánu. Bohužel bylo zataženo, ale čert to vzal. Vyšli jsme z letiště, odkud ostatní odjížděli svými taxíky na drahé hotely, zatímco my jsme si chtěli udělat procházku k hostelu, kde hned pod dvěma chatkami a bazénem obklopeným kokosovými palmami měl vnikat písek plný roztodivných korálů pod čistou modravou lagunu s výhledem k západu. Štreka nás čekala dlouhá, ale času dost a navíc na ostrově s obvodem asi 30 km se člověk těžko ztratí. Ale netrvalo ani chvíli a u silnice zastavilo auto a začalo couvat naším směrem. Usměvavé Maorky a jejich odhodlaný známý nás prohlásili za blázny, což jako záminka posloužilo k tomu, že po pár minutách jsme se vezli jejich autem do jejich vlastního domku, dostali jsme večeři, postel a další den bohatou snídani a odvoz do hostelu. Tak nějak jsem to čekal, ale Káťa z toho příjemného šoku asi ještě pár dní nespala. Jsem tu podruhé a znovu dostávám patřičnou dávku příjemných ran...

18. srpna 2014 večer. Slunce zapadlo, ale teploty jsou pořád tropické, vánek příjemný, nade mnou hlavy palem s přilepenými nezralými kokosy a přede mnou laguna, v dáli o útes bije oceán a pohled na něj končí za obzorem, za nímž se má ukázat kužel zodiakálního světla. Lidi okolo tančí, popíjejí, novomanželé se jdou milovat. Nikdo nechápe, proč na pláži sedí nějaký napjatý nerd s foťákem na stativu, když barvitý západ Slunce už dohrál poslední tóny. Já si zas přehrávám ty poslední čtyři roky; co všechno se událo v životě, co jsem si vytrpěl, co užil, co dokázal, co nedokázal… co mi nakonec za to stálo a že výsledkem toho je, že tu teď dřepím v jemňoučkém písku s nostalgickým úsměvem na tváři (jak po slušné dávce nějaké ilegální chemie) a jen si vychutnávám, co má přijít. A co přichází, je naprosto nad moje očekávání! Zodiakální kužel táhnoucí se kolmo vysoko až k nadhlavníku, kde tasí svou vizuální zbraň zjasňující centrum Mléčné dráhy – nejkrásnější část nebe, jakou si můžete nad hlavou přát. A vzniká fotografie, kterou tu patrně nikdo nepořídil, neboť raději jde tančit, popíjet či se milovat s novomanželkou. Tenhle ráj je k tomu beztak fantasticky stavěný…

Zodiakální světlo sice pomalu klouže pod obzor, ale ten pohled k Mléčné dráze je bezkonkurenční. Alfa Kentauri bije do očí snad víc jak na Zélandu a všechno je prostě tak nějak blíž, jasnější, výraznější, pronikavější… Nepochybuju o tom, že nemálo se nad vším podepsaly emoce, že tu zase jsem. Ale fakt, že i moje astronomií nenakažená sestra dokázala ležet hodiny na lehátku a marně vyfotit s horším vybavením aspoň něco z té oblohy na památku, mi bylo jasným důkazem, že jsem se úplně nepomátl. A takhle to bylo každý večer. I když to nejlepší teprve mělo přijít…

Mangaia – Okno do vesmíru
V podstatě všechno, co jsem si pamatoval o cookovské obloze, jak mi vyrazila dech, pochází z návštěvy skromného, ale fantastického ostrůvku Mangaia. Bylo to právě těch několik hodin ustavování montáže nad letištěm před nepovedeným zatměním Slunce, které mi do dnešních dnů tanou na mysl, pokud je řeč o neskonalém pohledu k hvězdnatému nebi. „Já se vrátím,“ jsem si říkal jak Arnie z jeho megalomanských rolí, ale nemělo to být s kulometem v ruce. I když s tím foťákem to vlastně poměrně trefná metafora je. Ta slůvka sice patřila obecně k celým Cookovým ostrovům, ale ve skrytu duše šlo hlavně o naplnění touhy znovu a ještě lépe si vychutnat (a připomenout) ten nezapomenutelný výhled k nebi z geologicky nejstaršího ostrova celého souostroví. Před 4 lety to bylo jen pár hodin, teď jsem si pro klid duše dal Mangaiu do programu na 5 dní.

Když jsme přistáli, sestra sice žasla nad mým nadšením, ale sama se vyděsila. Mangaia nemá opravdu nic, co by konzumního turistu přilákalo. Nejsou tu pláže (jen malé písčité zátočky mezi ostrými balvany), atrakce, hotely; jen skály (a v nich stále neobjevené jeskyně se stoletými i tisíciletými pozůstatky původních obyvatel!), sopečné reliéfy, tři vesničky a jeden malý obchůdek, věčně čekající na zásoby ze zámoří. Není tu žádná značená stezka, všude pobíhají prasata a kozlové; Mangaia má jen jednu školu a nesmírně chudé obyvatelstvo žijící z toho, co jim dá příroda. Tak proč jsem proboha z toho tak nadšený? Mangaia má duši. Teprve na Mangaie pochopíte, co je radovat se z maličkostí, co je si někoho vážit a vážit si i malých darů. Jak velké vlastně malé dary dokážou být. Co vlastně James Cook vzal původním obyvatelům, když Mangaiu pokořil. A co jim naopak nevzal, neboť Mangaiané jsou zkrátka svoji a nepotřebují nadvládu. Uzavřená komunita neskutečně milých lidí, jdoucích si vývojově vlastní cestou (a nejsou nijak pozadu!), která trpí jen finančně tím, že co jim Nový Zéland diktuje, je také nutí nesmyslně platit.

Malou ukázkou Mangaiské duše nechť je i naše minoritní mise, kterou jsme si naložili na bedra už v Gisborne poslední den před odjezdem. Když jsme se totiž loučili v tamním kempu, maorský recepční se nás ptal, kam že na Cookovy ostrovy míříme. Povinná Rarotonga a Aitutaki ho nikterak nepřekvapily, ale když z mých úst vypadla Mangaia, byl radostí a hlubokou hrdostí bez sebe. Okamžitě si vzal kus papíru a napsal tam tři jména. Že prý až tam budeme, máme se na ně poptat a pozdravovat. Recepční byl totiž rodilý Mangaian a ta jména patřila jeho rodičům a jeho nejlepšímu kamarádovi z dětství. V okamžiku, kdy jsme na Mangaie vyrazili navštívit jeho rodiče, byla v domku jen jeho maminka. A kamarád se prý odstěhoval. Ale takovou radost a potřebu nás všem ukázat, to si neumíte představit. Osobní pozdrav od jejího syna skrze cizí cestovatele, to prostě nečekala. Při odletu z Mangaie se pak ukázalo, že pracuje jako prodavačka v letištní budově a s plnou radostí mi věnovala několik pohlednic na památku. Kátě zas dala šátek, který se tam jinak prodává. Tohle je duše Mangaie, o které mluvím. A to byl jen jeden příklad z mnoha.

Na Mangaie se nás shostil úžasný smíšený pár – místní rodák Taoi Nooroa a jeho starostlivá žena Marilyn původem z Austrálie. Taoi byl opravdu všestranný – jako správce svého distriktu každé ráno jezdil navštívit všechny obyvatele a zjišťoval, jestli jim nic nechybí. Odpoledne se věnoval rozvoji turistické správě ostrova, večer své farmě s prasaty a kuřaty a v noci ve zbytku času psal knihu, upravoval do ní fotky nebo se učil ve střihovém videoprogramu sně o vlastním dokumentárním filmu. Znal všechny obyvatele a rovněž bohatou historii jejich předků. S prostředky, se kterými si musel vystačit na tomto chudém ostrůvku, byla jeho píle a odhodlanost neuvěřitelná a při jeho nezměrné skromnosti nekonečně obdivuhodná.

Přestože benzín na ostrově byl zlatem a nikdo nevěděl, kdy dorazí tanker s dalšími zásobami (možná za týden, možná za měsíc), byl Taoi od té dobroty ochoten mě vozit z posledních zásob na své motorce, kam jsem potřeboval za focením. První dny počasí nepřálo, ale čtvrtá noc 25. srpna 2014 to zachránila. Poprosil jsem ho, aby mě vzal na letiště, kde je ohromná odkrytá plocha a nikde nikdo (na Mangaiu létá jedno letadlo za 2-3 dny). A noc to byla naprosto neskutečná!

Nebyla tma, že by nešlo vidět na krok. Vlastně i v té nejtmavší části noci jsem viděl zřetelně i stébla trávy. Jen obloha byla jak koberec od obzoru k obzoru posetá hvězdami a protknutá pásem zodiakálního světla a maximální tma nastala až ve chvíli, kdy zapadlo zodiakální světlo a centrum Mléčné dráhy. S omezenou energií v bateriích jsem já hlupák zapomněl udělat ten provokativní záběr – stín mé postavy vrhaný do bělavé ranveje od záře centra naší Galaxie. No, příště. Myslel jsem, že půjdu spát, ale nešlo to. Každou chvíli se na nebi jevilo něco nového, známého z jiných míst, ale tady umocněné tou fantastickou kvalitou oblohy. Nikdo mi asi neuvěří, že skrze binar 11x70 jsem viděl slabě do modra rozprostřené reflekční mlhoviny u Plejád, stejně tak (bez barvy, pochopitelně) Barnardovu smyčku v Orionu! Zatímco jsem se tak kochal, prakticky bez dechu, dole na útesu si to pomalu kráčeli s baterkami rybáři jak zbloudilí psi. Při odlivu v laguně hledali úhoře chycené do jejich pastí.

Jak jsem se koukal do nebe, něco mi tam přišlo nesmírně nezvyklé. Samozřejmě teď nemyslím těch 10/10 kvality cookovské oblohy (ta by se měla prodávat v českých parcích tmavého nebe!). Něco jiného. Nevím, prostě jako by ta obloha cosi postrádala. Až po chvíli nezvyku mi to došlo – za celou noc žádná letadla ani družice! Snímky to potvrzovaly. Družice při pohledu u rovníku odráží sluneční svit jen po západu naší mateřské hvězdy. Pak už ve zbytku noci proplouvají zemským stínem. Ale ta letadla! Jako bych byl zpátky v 19. století! Tak takhle tehdy vypadala obloha bez letadel! Nad Cookovými ostrovy totiž nevede prakticky žádný koridor pravidelných letů; můžete tu jen několikrát do týdne spatřit jediný spoj z Nového Zélandu na Tahiti. Ne nadarmo jsem tak obrázek vycházejícího Oriona nad lagunou z útesu nazval „Enjoy the calm“, tedy „Užij si ten klid“…

Ačkoliv bez elektřiny pro fotoaparáty, podařilo se mi to, pro co jsem přijel. Dokázat sám sobě (a průběžně snad i zbytku světa), že těch pár hodin před 4 lety před promarněným zatměním Slunce to bylo právě tady, kde jsem spatřil patrně tu neúžasnější tmavou oblohu na světě. Je ironií, že místo pozorovacího neúspěchu se teď stalo symbolem něčeho tak famózního a donutilo mě se sem přes víc jak půlku světa vrátit. Zodiakální světlo bylo tak jasné, že by mi to málokdo uvěřil. V průběhu noci jsem zaznamenával další a další segmenty oblohy, abych je pak spojil do jednoho panoramatu ukazujícího celou jeho délku napříč oblohou od večera do rána. Mimoto nebem prosvištělo pár meteorů z Persea, ohromil mě výsostný východ galaxie v Andromedě za mořem (to si nevymýšlím – prostě jak mlhavý růžek nekompromisně stoupala za oceánem); v jeden okamžik jsem viděl hned 5 galaxií – Mléčnou dráhu, dvě Magellanova oblaka, galaxii v Andromedě a slabší v Trojúhelníku. Vesmír jako by byl na dosah bez poetické nadsázky. Fantazie. Mangaia je prostě okno do vesmíru.

Všechny díly seriálu:
[1] Útok na jižní nebe
[2] Jižní zatmění ve farmářské zemi
[3] Hon na chlupaté (ne)štěstí
[4] Z katedrály na Spícího obra
[5] Cena za ráj a záblesky u citrusů
[6] Dobytí ráje - právě zobrazeno
[7] Quo Vadis?

Související a doporučujeme:
[1] Osobní stránky a galerie Petra Horálka
[2] Seriál na Astro.cz: Svědectví z ráje aneb Cookovy ostrovy 2010
[3] Rozhovor na Astro.cz: Petr Horálek - Hon za jižním zatměním Měsíce
[4] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Zatmění Slunce na Cookových ostrovech
[5] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Skvosty noční oblohy
[6] HaP Brno: Přednáška Petra Horálka „Na lovech skvostů temné oblohy“
[7] Týdeník 5plus2, rozhovor: Petr Horálek - Mám před sebou dlouhou cestu