VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran

Svěží myšlenky mi přinesl až pohled na Měsíc. Při druhém letu jsme totiž letěli na jih a překračovali přitom rovník. Když Měsíc ve fázi kolem poslední čtvrti začal vycházet, byli jsme na severní polokouli. Postupem času měnil orientaci a ráno před přistáním už ležel na obloze „vzhůru nohama“. Přistáli jsme před rozbřeskem, takže jsem si ještě vychutnal bájného Oriona položeného na obloze hlavou dolů a několik skutečně jasných meteorů.

Jestli se vám zdá, že dva dny na všechny tyto lety jsou nějak málo, máte správný pozorovací talent. V Aucklandu jsme přistáli už 5. července ráno, ale let na Avaruu nás vrátil přes časovou hranici zpátky do 4. července večer. Je to vskutku zvláštní pocit, když takhle bojujete s rotací Země.

Hned po příletu po půl páté tamního času mě zasáhl čerstvý vánek s úžasnou specifickou vůní, kterou lze těžko popsat, když jsem ji v životě necítil. Možná něco jako citrus, čokoláda a osvěžovač vzduchu s nápisem „Ocean“. Všude kolem palmy, rychlé mraky, unesitelná vlhkost a teplota kolem 26° C. Při odbavení pak na skromném letišti stál muž s kloboukem a kytarou, prozpěvoval vesele maorsky i anglicky a usměvaví cookovští obyvatele na nás mrkali krok co krok. Jen co jsme se protlačili frontou až k zavazadlům a vyšli ven, byli jsme napadeni místní pozitivní náladou a ověnčeni voňavými květinovými náhrdelníky. Než jsme se naděli, už nás autobusem vezli k našemu ubytování na Edgewater Resortu (luxusní ubytovací komplex zahrnující novomanželské domky, apartmánové vily, restauraci a konferenční místnost, bazén... no bylo by to na dlouho; vše samozřejmě u pobřeží). Marně jsem si myslel, že lze na Rarotonze sehnat nějaké levnější ubytování, než jaké nám všem smluvil TravelQuest. Ono to dost dobře ani nejde. Turistický ruch je logicky rozložen jen u okraje ostrova, tedy u božských korálových pláží, a vnitřek ostrova, v němž z letadla spatříte pár domečků, není ani zasazen pořádně v mapě. Takže jakkoliv drahé ubytování jsme měli, dost těžko to šlo změnit.

A pak přišla další poprvé. Hned na Resortu nám Caren Banksová z TravelQuestu ukázala cestu k našemu luxusnímu pokoji s balkónem na pláž. Ani jsme si nevybalili a už jsme běželi k pláži. Zrovna totiž zapadalo Slunce (kolem 18.15 místního času). A kam jinam než do oceánu. Jen, co se majestátně zasadilo do obzoru a zmizelo, obloha chytla podobné barvy jako v České republice při posopečných soumracích. Už při západu Slunce se vysoko nad obzorem ukázala Venuše. Nečekal jsem ani půl hodiny a přidaly se jasné hvězdy, o nichž jsem neměl ani páru, k čemu patří. Krásný šok pak přišel vzápětí, když jsem se rychle zaklimatizoval a zavzpomínal na mládí, kdy jsem dennodenně studoval mapky jižní oblohy. Dost těžko si lze splést jedny z nejjasnějších hvězd na obloze – Hadar a Toliman v souhvězdí Kentaura, které slibně ukazují na svršek nejzmiňovanějšího souhvězdní jižní oblohy – Jižní Kříž. Samozřejmě nutno podotknout, že hvězdy tu putují zleva doprava od jižního pólu k nadhlavníku a Slunce s planetami i Měsícem naopak. Tedy přesně opačně jak u nás... Ale na to si člověk rychle zvykne.

Hvězdnou maškarádu jsme nemohli oslavit jinak než očistou v moři (po dvou dnech v letadle). Než jsme se ale stihli převléknout do plavek, rychlý „podrovníkový“ soumrak přinesl tmu a s ním další jedinečné skvosty. Jak jsem si tak lehl do té odporně slané vody a nechal se nadnášet jemným proudem, kochal jsem se nebem, které přímo v nadhlavníku hlídal překrásný Štír se dvěma otevřenými hvězdokupami u „bodce“. Pod Jižním Křížem pak oblohu skrývala obrovská temná mlhovina „Uhelný pytel“, jejíž pověst nepřehlédnutelného objektu musím potvrdit. Hned po sprše jsme se vydali najít místo bez lokálního osvětlení na pláži a čekalo nás ještě jedno překvapení. Centrum Mléčné dráhy se zvedalo přímo k nadhlavníku. Nikdy bych nevěřil, že spatřím pouhýma očima to, co ukazují dokonalé fotografie jižní oblohy například od expedičníků StarChile. Dokonalé žilnaté struktury temných mlhovin zasahující na sever i na jih od centra Mléčné dráhy. V binokuláru 20x50 byly ty struktury tak zřetelné, že působily jako nehybné stopy černého kouře, který zneprůhledňuje vzdálený hvězdný koberec. Mezní hvězdná velikost (pro moje oko) – teď se držte – dosahovala 8.1 magnitudy! Nikdy bych nevěřil, že pouhým okem (ještě k tomu postiženým astigmatismem) spatřím hvězdu nad 8 magnitud. Mraky, ať přicházely odkudkoliv, byly jak plazivé temné stíny, díry do hvězdnatého nebe.

A o kvalitě oblohy jsme se ještě jednou přesvědčili poslední ranou večera – západní obzor, který zahalily mraky, se vyjasnil a přímo kolmo z oceánu tam trčel se skelným leskem jasný bílý kužel zodiakálního světla. Typický kužel nám známý z České republiky byl jasný jak kdyby v dáli svítilo Las Vegas a z něho pak vycházel nepřerušený úzký zodiakální most. Zodiakální protisvit se dal dost těžko hledat, neboť podle polohy Slunce musel překrývat nejjasnější část Mléčné dráhy na východ od Střelce. O neuvěřitelně jedinečných deep-sky objektech jižní oblohy ani nemluvě. Výrazná Omega Centauri (nejjasnější kulová hvězdokupa oblohy) se v triedru u okrajů bez potíží rozložila na hvězdy, mlhovina Eta-Carinae vyzývala k pohledu stejně jako u nás v zimě známá M42 v Orionu. Byl jsem tak uchvácen, že jsem zapomněl namířit zrak k nejbližší hvězdě ke Slunci – Proxima Centuauri. A to ani v dalších dnech. No co, příště...

•