Zprávy z Kiwilandu (1): Útok na jižní nebe
Autor: Petr Horálek.
Čili ještě jednou, vezmu to i s trochou toho osvětového úvodu. Nový Zéland už nikdo pomalu nezná pro nic jiného než filmovou Středozem, kde se pár vyvolených se špičatýma ušima snaží roztavit takový ten nezničitelný svatebák. Ale je to taky nejsnáze dostupná země nejblíže k jižnímu pólu, hornatá, s čistým vzduchem (teda když se nebrodíte mezi sirnými výpary). Takže pokud najdete pár vhodných cestiček, jste ochotni se k hodně věcem snížit a s patřičnou rozhodností našetříte za poslední léta nějakou tu „zlatku“, otevřou se vám vrata od obřího Mordoru přímo do ráje jižních hvězd. A kdo s trochou náklonnosti k astronomii by nechtěl strávit třebas i rok pod jižním nebem, že? Chce to nervy a fakt, fakt obrovský sen.
Autor: Petr Horálek.
Na nápad si udělat pracovní prázdniny na Novém Zélandu mě přivedla myšlenka, že je to (bohužel zatím) jediná jižní země, kam nám naše mezinárodní politika umožňuje povyrazit na roční vízum. Jsou to již 4 roky, kdy jsem dobyl ráj (ne, nespletl jsem se, s rokem 1492 to nemá nic společného) a už mi v hlavě duněl na stěny malý červík s paličkou, že se tam musím vrátit. Ale jak? Našetřit v Čechách poctivou prací na plnohodnotný výlet do Tichomoří je za naší opovážlivě kritizované české situace jako na počátku minulého století touha dobýt Měsíc. „Ale já to dokážu,“ řekl jsem si. Bouchl jsem do stolu a hurá do světa. Teda samozřejmě takhle úplně to nebylo, ale lze to brát jako jádro pudla. Pak už to chtělo jen trpělivě čekat na adrenalinový výprodej 1200 víz na Nový Zéland a držet se plánu našetřit na zemi zaslíbené co nejvíc, i kdybych měl třeba 4 měsíce hrabat žížaly v bahně, vše pro pár dní s foťákem v červíkem pořád vyvolávané dovolené na ostrůvku(cích) v Tichomoří. Navíc rok 2014 je pro Česko za poslední léta nejchudší na opravdu výrazné oblohové zážitky (žádné zatmění, žádná jasná kometa – zatím, nejvýraznější meteorické roje roku rušeny Měsícem…), zatímco právě Oceánie, Austrálie a Nový Zéland jsou jak na ráně hned dvěma úplným měsíčním zatměním. Takže ani načasování nemohlo být lepší…
V plánu jsem měl jet už 30. března, ale vydání víz se opozdilo a rovněž se opozdila i možnost zajistit si letenky. Takže první relativně levný let se nabízel až 8. dubna, tedy jen týden před dubnovým úplným zatměním Měsíce. Až těsně před odletem jsem ještě prošel průběh úkazu na Zélandu a teprve tehdy jsem si uvědomil, co za naprostý unikát se mi v případě jasného nebe naskytne. Ztemnělý Měsíc měl ležet jen kousek od hvězdy Spica v Panně a načervenalé planety Mars, jen týden po opozici rudé planety se Sluncem (mimochodem – podobná, ale ještě robustnější a vzácnější podívaná se odehraje za 4 roky v České republice; 27. července 2018 bude pozorovatelné nejdelší úplné zatmění Měsíce v tomto století a shodou okolností zrovna v ten samý den bude Mars po 15 letech v nejvýraznější opozici se Sluncem). Ovšem to není vše. Pro širokoúhlý pohled na tmavé obloze se nabízela jižní Mléčná dráha a Magellanova oblaka na opačné straně od tyčícího se „mléčného pilíře“. A pochopitelně – Měsíc samotný by měl ležet v zodiakálním protisvitu. Prostě něco, co lze vidět snad jen na úchvatných oblohových portrétech astrofotografa Yuriho Beletskyho v Chile. Poslední dny před odletem jsem tak vášnivě v České republice fotil Měsíc samotný a uvnitř mě tikaly hodiny do úplňku. Zase jsem prožíval ten „filmový“ pocit, že jsem pozorovatelem sám sebe někde z vesmíru a vidím se, jak se ženu do správných míst ve správný čas, zatímco prostorem se řítí i zvrásněný Měsíc, zčásti osvětlen Zemí, z části Sluncem a někde před ním se táhne neviditelný zemský stín. A pak se ten záběr z vesmíru od Měsíce přesune za mě a kamera se otočí k nebi na obzoru s mou siluetou. A na nebi proběhne očekávané nebeské divadlo (ostatně ten záběr jsem si pak vyfotil).
Autor: Petr Horálek.
Autor: Petr Horálek.
V pondělí 14. dubna časně ráno jsme si sbalili saky-faky a upalovali zpátky na trajekt do Aucklandu. Ten už na nás čekal pěkně opršelý nočním lijákem a my páchnoucí kvůli nefunkční sprše v kempu noc před odjezdem jsme si to kráčeli pěkně k bance, kde na nás čekali pro otevření účtu. Zařízeno o jedenácté, do dvanácté oběd a internet, vyzvednout zbytek zavazadel v centrálním hostelu (kousek od té kýčovité vysoké věže, která na vás vybafne jako první, když si „auckland“ zadáte do libovolného internetového vyhledávače), zajet si pro auto na kraji města (to nás stálo 60 dolarů taxíkem, ale se skvělým filipínským řidičem, co nám ještě auto zrevidoval a poradil, na co si dát při kontrolách a servisu pozor) no a hurá za zatměním. Zbýval den, ale s dosti neochotným vývojem počasí. Jak na potvoru se totiž zrovna od jihozápadní Austrálie na severní ostrov Zélandu začala nasouvat nepříjemná ramena cyklóny Ita, což znamenalo nejen naprostou katastrofu pro pozorování, ale dokonce přicházející nepříjemnosti pro místní obyvatelé (cyklóna trhala celé stromy, střechy, působila záplavy a vyžádala si žel i několik obětí na životech). No skvěle ten working holiday začíná…
Cookovy ostrovy: T-4 měsíce
Všechny díly seriálu:
[1] Útok na jižní nebe - právě zobrazeno
[2] Jižní zatmění ve farmářské zemi
[3] Hon na chlupaté (ne)štěstí
[4] Z katedrály na Spícího obra
[5] Cena za ráj a záblesky u citrusů
[6] Dobytí ráje
[7] Quo Vadis?
Související a doporučujeme:
[1] Osobní stránky a galerie Petra Horálka
[2] Seriál na Astro.cz: Svědectví z ráje aneb Cookovy ostrovy 2010
[3] Rozhovor na Astro.cz: Petr Horálek - Hon za jižním zatměním Měsíce
[4] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Zatmění Slunce na Cookových ostrovech
[5] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Skvosty noční oblohy
[6] HaP Brno: Přednáška Petra Horálka „Na lovech skvostů temné oblohy“
[7] Týdeník 5plus2, rozhovor: Petr Horálek - Mám před sebou dlouhou cestu
Seriál
- Zprávy z Kiwilandu (1): Útok na jižní nebe
- Zprávy z Kiwilandu (2): Jižní zatmění ve farmářské zemi
- Zprávy z Kiwilandu (3): Hon na chlupaté (ne)štěstí
- Zprávy z Kiwilandu (4): Z katedrály na Spícího obra
- Zprávy z Kiwilandu (5): Cena za ráj a záblesky u citrusů
- Zprávy z Kiwilandu (6): Dobytí ráje
- Zprávy z Kiwilandu (7): Quo Vadis?