Zprávy z Kiwilandu (5): Cena za ráj a záblesky u citrusů

Je fascinující, jak pracuje lidský mozek, aby nenechal člověka se úplně zbláznit. Samozřejmě, člověk se může hnát za jedním cílem, dme mu sebevědomí jen výsledek celé té snahy. Ale když jde o fakt ponorkovou práci, při níž si už vlastně nemáte moc toho co říct, nové tváře rozhodně nepotkáte, vstáváte před úsvitem, vracíte se za tmy a po práci je jen sprcha, večeře a postel, navíc není ani špetka internetu, má to na duševní stav nezvyklý vliv. Předpokládám, že 9 z 10 psychologů by na místě začalo ordinovat přestávku, zvážení jiných cílů, nějaký odpočinek a větší interakci s lidmi. Jo, to teď zkrátka už nejde, není čas. A tak já, Káťa i Michal spadáme do jednoznačného kolotoče.

Gisborne je krásné město, o tom není sporu. Ostatně my už ho máme v malíku z těch několika dní po zatmění a cyklóně. Obrovská pláž, spousta obchodů, krásné kopce v pozadí. Je ironií, že při hledání ubytování, kdy jsme byli nuceni odmítnout šílenou ubytovnu se zablešenými postelemi a trhajícími se stěnami nebo mrazivý dům pana „Hirošimy“ – starého pána s dosti mdlým barákem, jsme se nakonec zase uhnízdili ve stejném autokempu jako před dvěma měsíci. Ukázalo se, že v místních zimních měsících nabízí prakticky stejnou cenu na týdenní pobyt jako hostely. Jen je tu čisto, ticho, klid, teplomet a přes noc jen burácivě duní příboj do přístavu. Michal si musel najít ubytování jinde, protože cena platila jen pro dvojice. Nakonec se mu to zadařilo, vlastně ještě vyhrál – bydlel přímo v podnájmu u jedné místní aktivní dámy, která si ve volnu chodila s přítelem mimoděk střílet jeleny. V domečku u krbu, dvěma milými Francouzi a rychlým internetem zadarmo. Tím jsem tak elegantně obešel tragický den příjezdu do města, kdy všechno nadšení prudce opadlo a byla potíž jen někde za levno přespat, natož získat na měsíc a půl dobrou ubikaci.

Na oblohu jsem se vlastně ani jednou pořádně nepodíval. Výjimkou byly jen dvě červnové noci po příjezdu. Vyrazili jsme fotit daleko od Gisborne na sever. Byla fakt zima, fučel jižák (asi tak příjemný jako v Čechách čerstvý severní vichr), ale i tak těch pár momentů bylo pro celé to období prakticky fundamentálních. Bylo mi už na beton jasné, co chci fotit na Cookových ostrovech, až se tam octnu, a že to nebude žádný med. No, vlastně to celé bude mít příchuť kokosu (jo, metafora).

Narovinu – nečekal jsem, že naše nebohé zkušenosti obohatí patrně nejhorší práce, na jakou jsme mohli narazit. A už vůbec nechápu sám sebe, že jsem ji dokázal trpět celých 7 týdnů. Nešlo ani tak o náplň práce či dost těžké podmínky při novozélandském zimním období, s tím jsme pochopitelně počítali (a jen blázen by nepočítal). Trýznivý sběr a útrapy při citrónech, pomerančích a mandarinkách za proměnlivého chladného počasí ovšem umocňoval všudypřítomný pocit, že je na nás nahlíženo jako na nejtěžší póvl dostupných pracovních sil, snadno sabotovatelný, opomíjený, nahlíželo se na něj hodně z vrchu. Dostávali jsme tu nejhorší práci, často jsme nedosáhli ani na minimální mzdu. Sám zaměstnavatel nás překvapil už první den tím, že nás vybavil jen kleštičkami, takže první setkání s citrónovníky bylo těžce sebemrskačské. Ty malé mrchy totiž visí v hustých stromech s větvemi osypanými ostny, někdy delšími jak dva články prostředníčku. Opravdu bylo moc příjemné cítit neohlášené vniknutí hrotu pod nehet při boji o jeden větší kusanec citrusu navíc. Rukavice jsme si koupili za vlastní až třetí den, i to ale nijak významně nepomohlo.

Horší byl ovšem čistý dojem, že i Ježíš by nás obdivoval, co jsme schopni ze sebe obětovat pro hrst dolarů navíc. Zatímco šéf-kontraktor Andrew Forward (bůhví, jestli se tak fakt jmenuje) se vlastně ukázal ve svém nablýskaném modrém Falcu jen jednou a pak už jsme ho nikdy neviděli, jeho pravá ruka – farmářsky oděný a těžce neudržovaný a komunikativně uzavřený lišák Robert nás doprovázel na každý další sad. Nepochopil, že stačí třeba napsat textovku s adresou a my si sad najdeme sami. Že technika pokročila natolik, aby obyčejné GPS v mobilu zapracovalo na úspěchu mise. Už vůbec nepochopil, že když večer dávají zprávy a po nich počasí (když už teda pravý farmář nebyl a ani pár mezních základů meteorologie pod jeho mastnými vlasy by člověk marně hledal), může obeslat své pracovníky, že se prostě další den pracovat nebude. Jak blbci jsme v 6:30 stáli u smluveného místa, rozbřesk sotva gradoval, a pak nám – zmrzlým na kost po ránu v autě – šmudla přišel veleslavně oznámit, že bude lepší počkat do poledne, jak se situace vyvine, protože ovoce je příliš promrzlé. A že to žere benzín se tam dostat, přičemž už nemáme pomalu ani cent na další tankování, to už zkrátka vyžaduje vyšší vzdělání. Selský rozum tu je hřích vůbec hledat. Uvědomil jsem si pravdivost jednoho okázalého tvrzení: Když už se pokaždé cítím jako nejchytřejší člověk ve společnosti, je něco fakt špatně. A tady tomu tak bylo skoro na každém kroku.

No ale dejme tomu. Jsme na mizině a Cookovy ostrovy už se kvapem blíží na to si hledat ještě něco jiného. Po pár dnech šoku v hlavním městě maorského Zélandu přišlo období smíření a odhodlání tu hrst dolarů vybojovat, abychom nemuseli zpívat rekviem za sen. Jestli máte dojem, že papouškuju názvy kultovních bijáků, není chyba na vašem přijímači. Jedině to člověka udrželo při relativně zdravém rozumu po takovém revolučním každodenním psychickém výplachu. Pustit si nějaký film jak poklad střežený na disku počítače ještě z Čech. Práce na citrónech šla po čase už docela sama, za rutinu mluví i fakt, že jsme snadno i bez hodinek věděli, kdy nás čeká oběd. Ve třech jsme byli schopni nasbírat 9 binů (beden s ovocem), čili jeden bin za hodinu. „Třičtvrtě na pátej bin,“ prohlásil Michal, vysypal obsah pytle do bedny a bylo jasný, že za čtvrt hoďky jdeme na sváču. Jupí. Co teda vlastně krom mlhavého vysněného zážitku za necelé dva měsíce člověka drželo při životě? Asociace, vzpomínky; záblesky ze všeho, na co se člověk podíval.

Mokrý strom, chlad, duha na obzoru, Slunce a blížící se déšť. Lezu do citrónovníku po žebříku oděn ve své nacisticky vzhlížející pláštěnce, která ovšem toho tolik zažila. Už nejednou jsem v ní zkoušel svou trpělivost pro dosažení malého sobeckého štěstí. Například před jedenácti lety, tedy spíš deseti a půl. Bylo to 26. října 2003 (ten rok byl vůbec v mnohém mimořádný). Byla to neděle, střed prodlouženého víkendu a celý den lilo jak z konve. Občas vysvitlo Slunko, duha vybarvila obzor a pak zas nanovo. Stál jsem jak špatně zasazený strom na pláži u Sečské přehrady od časného rána. Vody bylo tehdy rekordně málo, takže z přehrady byla spíš řeka. Od rána jsem měl nahozené bambusové štípáky a dodneška se vidím, jak si schovávám ty promrzlé ruce do zvonovitých konců pláštěnky a koukám na kapky padající podél prutů střežících ten neuvěřitelný rybí klid. Ani záběr, ani mřenka neťukla. V obdobích mezi dešti prošli sousedi a nechápavě mě litovali i možná obdivovali. Čas se vlekl jako šnek a já prostě musel vydržet. Po tak úžasném rybářském roce jsem potřeboval chytit toho posledního kapra sezóny. To pochopí asi jen rybář. Nejedl jsem, skoro nepil, nesedl jsem si do sedačky, protože ve stoje mi bylo tepleji. A po těch dlouhých hodinách, pomalé ztrátě naděje, začátku kašle a touze po chvíli u teplých kamen přišel soumrak. Nekonaly se barvy, bylo prostě zataženo a stmívalo se. Na něco jsem čekal, mělo jít o symbolický závěr, to člověk neovlivní… prostě ne vždycky to vyjde. Naposledy jsem nahodil, poslední žížala, poslední směs do krmítka. Druhý prut jsem už jen nechal odpočívat… a v tom záběr jako hrom! Zásek! A ryba! Kapr bez debat už podle síly tahu. A tak jako jsem to nebyl ochoten vzdát po celý den, se ani on jen tak nedal. Zápasili jsme dobrou čtvrthodinku…

Vlastně jen o necelý měsíc později toho roku jsem viděl svou první a vůbec nejkrásnější polární záři, která zalila 20. listopadu celou českou oblohu a zachránila mě před katastrofou ve škole. Další den jsme měli psát slohovku na téma „Charakteristika rázovité postavy Nerudovy Malé Strany“. Nikdy jsem tu knihu nečetl. A po probdělé noci jsem prostě do školy nešel. Ve skutečnosti jsem četl za svého života všeho všudy jen tři knihy – Hemingweyova Starce a moře, Pavlovy Zlaté úhoře a Jak jsem potkal ryby. Astronomickou literaturu nepočítám. Prostě jsem vždycky radši psal, než abych jen četl a záviděl, že tohle může někdo tak krásně napsat. A všechno chtěl zažít a zjistit sám, než abych si to zjistil od ostatních. Všechno náročně a nečekané bral jako výzvu, abych to mohl popsat; vždy byl připraven na nejhorší, aby mě to lepší pak jen příjemně překvapilo. Nikdy se ničemu nedivil, na nic si nestěžoval, pokud jsem to nemohl vzít do vlastních rukou a udělat to lepší.

Vůně citrónu. Čaj. Ten voněl tehdy v učebně, když Vašek Knoll seběhl po schodech z kopule dolů, že je na obloze aurora. A o dva týdny zpět jsme pozorovali úplné zatmění Měsíce v Orlických horách. Nápadně oranžový úplněk byl dost slabý, aby se ukázala překrásná Mléčná dráha na tehdy ještě tmavé orlické obloze v Říčkách. Je to tak – jen před jedenácti lety zpátky nebylo v Evropě světelné znečištění ještě tak alarmující. Taková škoda. Kometa C/2001 HT50 LINEAR-NEAT jako nenápadný mlhavý obláček ležela jen kousek od Měsíce a cítil jsem se tak důležitě, když jsem dalekohledem pořizoval odhad její jasnosti jen kousek od úplňku. Měl jsem tehdy zrcadlového Dobsona od Jiřího Drbohlava a tak krásný obraz zatmělého Měsíce i slaboučké kometky mi v něm všichni tiše i hlasitě záviděli. Vlastně jsem poprvé začal fotit – fotil jsem na starou PRACTICu a klasický film jen přes okulár. Vyvolané fotky jsou uložené v červené kronice z toho roku, co jsem ručně psal. Kronika svorně střeží moje sny i zážitky z těch let, bezpečně ukrytá mezi dalšími na poličce…

Hory v dáli za sadem – jako když jsme cestovali na Suchý vrch a ten výhled z něj. Večer jsme seděli u ohníčku a na obloze byla kometa C/2001 Q4 NEAT. Už slábla. To už byl rok 2004. Byl jsem bezhlavě a nešťastně zamilovaný do jedné čajovnice. Napsal jsem o ní celou sbírku básní. A tu kometu tam zakomponoval. Jak se z romantika může stát cynický realista? To je v tuhle chvíli asi dost pomíjivá otázka. Cvak. Další citrón v koši.

Další ráno, brzké vstávání, příchod na sad s živou vzpomínkou na probuzení za tmy. Vidím plech a na něm dráhu. Jedna z nejstarších autodráh, co jsem měl jako malý špunt. Dal mi ji tehdy děda a moc nefungovala. Jednoho rána na chalupu zavítal jeho syn, elektrikář, můj strejda. Oba dva mě hrdě probudili, voněl heřmánkový čaj. Ještě byla tma, ale já byl nejšťastnější dítě na světě. Autodráha zázrakem fungovala. Ale zároveň nejsmutnější, protože mě ráno nevzbudili jen kvůli tomu. O pár minut později jsem musel do auta a do školy. Druhá třída na základce. Jak já to tam nenáviděl od prvního okamžiku. Ale musel jsem to vydržet ještě 7 let. A pak střední. Nenáviděl jsem zkoušení – nechápal jsem, jak to může někoho bavit. Nikdy jsem nepochopil, co je komu do toho, co vím a co ne. To je přece moje věc, co dokážu a jak s tím naložím. Bylo to nutné zlo každého povinného studia. Miluju samostudium. A když si můžu o problému popovídat s profesorem, aniž bych se musel stresovat ze známky. Vlastně zrovna při jedné takové zkoušce jsem proklínal její nutnost a nesmyslnost, zatímco o necelých dvě stě kilometrů daleko naposledy vydechl Vašek Knoll. Ani jsem se nemohl rozloučit… a tu zkoušku jsem nesložil.

Rok 2011, Noc vědců na pardubické hvězdárně. „Co s načatým večerem?“ je otázka, která dodnes živě v hlavě zní z úst tehdy nejbáječnější ženské, co jsem do té doby potkal. Jenomže jsem to prostě nepochopil, celé zpackal, jako typický geek se zanořil do svých myšlenek a přišel jsem o ni. O něco přes dva roky na to porodila potomka mému blízkému kamarádovi. Chtěl bych to celé vrátit, ale nejde to. Zbývají mi tu jen ty citróny v prochlazených rukavicích a půldne dřiny do padla.

Zatímco Michal se po třech týdnech rozhodl k radikální změně (a proč taky ne), hodil na Andrewa šišku a vydal se za výdělečnější prací do Christchurch, my jsme kvůli Cookovým ostrovům zůstali. Přišel týden těžkého deště, chladně pro Čechy typických podzimních pochmurných teplot a práce žádná. Jen dvakrát jsme zavítali na jeden ze slíbených pomerančových sadů (mimochodem s nesmírně přátelským majitelem). O pomerančích šéf básnil, že budou hlavní náplní práce, nicméně zapomněl se zmínit, že jen pro vyvolené. Naši italští přételé – Kami a Fred – se dost naštvali a od Andyho včas odešli. Poštěstilo se jim, když se ještě při práci pro Andrewa na jednom ze sadů skamarádili přímo s farmářem, který je zbavil okovů kontraktora a nechal je očesat svůj sad za lidskou finanční odměnu. Bohužel víc jak dva lidi nechtěl, takže nám nezbylo, než zůstat. Tahle oblast totiž trpí nezaměstnaností a jistým zvráceným druhem rasizmu proti cestovatelům, takže jen tak vás na farmu majitel bez smlouvy s kontraktorem nepustí. A tak jsme se dostali do toho nejneférovějšího pekla – sběr mandarinek na sadu jistého Paula Smithe.

Měla to být víc jak týdenní práce, počasí mělo maximálně přát, čili vyhlídky na výdělek seděly jak pečená husa na zlatém tácu. Paul Smith, starý páprda s potřebou pořád optimisticky opakovat to, co řeknete, a chovat se nesmírně mile, byl ve skutečnosti právě tak slizký jako někteří naši politici. A krutá realita zmatečného a těžce nespravedlivého jednání vystrčila nenápadně své drápky už první den. Obří sad měl mnoho bloků, někde byly podmínky ke sběru horší, jinde ideální. Vždycky, když už jsme se dostali z nejhorších partií řady stromů a směřovali k lepším, objevil se na konci řady nějaký Maor a šmikal kleštičkami, co to šlo. Stříhal naše stromy, tedy spíš tu lepší část a dokonce hodně ovoce vynechal. Dostával přitom víc zaplaceno než my, což bych ještě bral, je-li tu tak zlá situace. Jenomže pokaždé, co jsme měli šanci začít očesávat i to pěkně nasáté velké ovoce v dostatečně prořídlém, ale mandarinkami obsypaném stromu, přišel Paul a poslal nás jinam. A nenápadně opět k tomu nejhoršímu, co se sbírat dalo. Den za dnem ubíhala naděje, že si konečně vyděláme, protože majitel naši práci sabotoval ostošest, Robert – pravá ruka kontraktora – házel výrazy typu „dělejte, co máte, já si s ním promluvím“ a náš šéf na naše výtky vůbec nereagoval; patrně si z procent našich výdělků popíjel Mojito někde na Tahiti.

V bloku s malými stromky po nás chtěl Paul sbírat tak malé mandarinky, že byl zázrak jimi naplnit bednu za 3 hodiny (na minimální mzdu jsme mohli rovnou zapomenout). A přitom krásné ovoce bylo doslova na dosah. Ovšem on rovněž požadoval vysbírat to, co po sobě nechali Maorové. Když už jsme v tom bloku tíživě dootročili a konečně se octli v dobrém, byl téměř celý opracovaný těmi Maory, co nám nechali k dodělání tu hrůzu předtím. Ovšem ani tady nepřišla spása a malý úsek měli zabraný dva Maorští flákači, kteří se ani neobtěžovali brát ani všechno pěkné ovoce. Tak jsme opět dodělávali jejich práci, ale to už se záhy Paulovi najednou nelíbilo. Předposlední den v sobotu byla na sadu situace tak zjevná, že když jsme jednu dlouhou řadu těžce opracovali z jejího horšího konce a při dosažení lepších stromů nás Paul okamžitě poslal na zlý konec řady nové na úkor zrovna dorazivších Maorů, rozhodli jsme se jít hlavou proti zdi. Přišla totiž neděle a na sad jsme dorazili jen já se sestrou. Nikde nikdo, dokonce ani Paul, jen bedny připravené u řad s dobrým ovocem a dvě-tři na jejich zlých koncích. Tak jsme si pěkně hrdě vybrali dobrou část a začali sypat. Překvapivě to, co jinak trvalo třeba půl dne, jsme nasbírali za necelou hodinu. Pochopitelně se objevil Paul a byl značně nerudný. Poptával se po Maorech. Když už jsme dokončovali třetí bednu a zbývaly další dva krásné úseky s ovocem a jeden dost hrozivý, zcela diktátorsky pronesl památnou větu: „Buďto dokončíte támhleten úsek, nebo jeďte domů.“ Tam, kam nás chtěl poslat, bychom ani za půlku dne nezaplnili bednu s ovocem. To dobré nám prostě nechtěl nechat, za každou cenu nás tlačil do nejhorší, šváby a vosami prolezlé dřiny. Přišel ale silný déšť a beztak nás donutil dokončit práci předčasně a odejít. Ještě ten den večer psal Robert, že mu Paul oznámil, že na jeho sadu už žádná práce není. Zkusil jsem s Robertem upřímně celou věc probrat, ten se ale stáhl a začal tvrdit, že je to naše vina, neboť jsme naštvali farmáře a to se prostě nedělá. Na sad zkrátka musíte chodit bez mozku a dělat jen to, co vám nařídí. Tak to jsem měl sto chutí je všechny tři poslat do…

Vždycky mě ale dokázaly nakonec uklidnit ty krátké a vzácné momenty v gisbornské knihovně. Našel jsem si tam koutek, kam nikdo nechodil. Hned od sekce astronomie, kde na mně koukal hřbet mé osudné knihy „Skywatching“ od Davida Levyho. Připomínalo mi to knihovnu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kam jsem se chodíval zašít do ticha mezi knihy a náruživě tam psával články na astronomické servery. I když jsem tam zřídka nějakou tu knihu otevřel, povětšinou Kleczkovu „bibli“ v sekci astronomických knih, připadal jsem si v tu chvíli jako inteligentní člověk a cítil jsem poctu ke všem těm, co pro nás své vědomosti po dlouhá staletí formovali, utvářeli a dávali směr světu tam, kam jsem díky nim dospěl i já.

16. srpna 2014, sobota. Před 6 lety nastalo neobvyklé zatmění Měsíce. Nyní sbohem Gisborne. Opět křížová kontrola, loučení se s přáteli a hurá do Aucklandu, místa zélandské neřesti. Cesta pěkně rekapitulační – přes Opotiki, Taurangu, Katikati; jakoby proti proudu času všeho, co jsem tu za 4 měsíce zažil. Nemůžu popřít jistou tíživou i příjemnou nostalgii. Pak dva dny na návštěvě u mého kiwáckého kamaráda (kterého jsem poznal na Cookových ostrovech), pak cesta na letiště (které jsem poprvé poznal při cestě na Cookovy ostrovy) s fotografickou brašnou (kterou jsem měl poprvé při cestě na Cookových ostrovech)… no a pak do letadla, hádejte kam. Zavírám oči při poslechu písně „Aloha oe ia u“ od cookovské zpěvačky Tary Kauvai. Aloha… Kia Orana…

Cookovy ostrovy: T-2 dny

Všechny díly seriálu:
[1] Útok na jižní nebe
[2] Jižní zatmění ve farmářské zemi
[3] Hon na chlupaté (ne)štěstí
[4] Z katedrály na Spícího obra
[5] Cena za ráj a záblesky u citrusů - právě zobrazeno
[6] Dobytí ráje
[7] Quo Vadis?

Související a doporučujeme:
[1] Osobní stránky a galerie Petra Horálka
[2] Seriál na Astro.cz: Svědectví z ráje aneb Cookovy ostrovy 2010
[3] Rozhovor na Astro.cz: Petr Horálek - Hon za jižním zatměním Měsíce
[4] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Zatmění Slunce na Cookových ostrovech
[5] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Skvosty noční oblohy
[6] HaP Brno: Přednáška Petra Horálka „Na lovech skvostů temné oblohy“
[7] Týdeník 5plus2, rozhovor: Petr Horálek - Mám před sebou dlouhou cestu