VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
Autor: H. Druckmüllerová a P. Horálek
...a přitom všechno zpočátku vypadalo tak skvěle. Jestli jsem o Rarotonze psal jako o ostrovu s mimořádně jasnou oblohou, pak by Mangaia mohla být dalším vytouženým rájem všech astronomů toužících po dokonale přírodně temné obloze. Ještě večer před zatměním jsem se procházel na skromně osvětleném školím parkovišti a všiml si svého slabého hvězdicového stínu. Tři zdroje světla, kvůli nimž moje tělo na trávu vrhalo stín, jsem poznal. Ale čtvrtý musel být mnohem slabší. Marně jsem jej hledal po obzoru a měl jsem ho za sebou i v absolutní tmě za auťáky. A pak mi hrklo v srdci. Znáte ten typický filmový záběr, kdy si hrdina něco uvědomí, vystrašeně zazírá do kamery a pak se otočí za sebe. To jsem byl já. Uvědomil jsem si, že jediným zdrojem světla, kterému jsem se neschoval, byla Venuše. Ano, planeta Venuše. Že zářila jak diamant vysoko nad horizontem, jsem věděl. Ale že se mi bude pod nohama trmácet poměrně výrazný stín díky její záři... tak to už je síla. Navíc Venuše klesala spolu s nepřehlédnutelným kuželovitým zodiakálním světlem, které bylo ještě jasnější jak na Rarotonze.
Autor: Petr Horálek
Autor: Hana Druckmüllerová
Autor: Hana Druckmüllerová
Zbývalo 10 minut do totality a díry se trochu zvětšovaly. V nadhlavníku bylo skoro jasno, obloha získávala každou další minutu velmi podivný nádech. Slunce ale leželo asi jen 13° nad obzorem. Měsíční stín se sunul z jihozápadu. Do toho šel kolem Paul Swart a se svou žvýkačkou v puse a, i přes běžně kamennou tvář, teď neskrýval zklamání. Něco se dělo a bylo to dechberoucí. Ale nebylo to kýžené zatmění, pouze barvy oblohy. Mraky rychle černaly, zatímco cirry v nadhlavníku ještě svítily sněhově bílou barvou na kontrastně temném pozadí. 3 minuty do totality a naděje pořád žádná. Otázka byla, co vlastně fotit. Slunce ani nemáme nalezené ve zorném poli a dynamika světla i barev je spíše prací širokoúhlého foťáku. Tak jsem aspoň namířil na inkriminované místo videokameru, zaostřil na moře a nechal ji konat svou práci. Náhle se krutě setmělo a nám bylo jasné, že zatmění právě začalo. Někde tam u té malé díry vlevo v hustší oblačnosti. S triedrem v ruce jsem procházel mraky, či snad nespatřím v nějakém slabším z nich nevýrazný kotouček vnitřní sluneční koróny. V jasnu nad hlavou krásně svítil Jupiter a citelně zeslábl vítr. Kónus ticha. Tři minuty a osmnáct sekund ale utekly jak voda, obloha v nadhlavníku zesvětlala a bylo jasné, že měsíční stín se sune pryč. V tom se rychle rozsvítilo a já najednou spatřil v triedru skrz mraky malý světlý bod roztahující se do extrémně úzkého srpku. „Diamantový prsten,“ povídám anglicky. Bohužel ale bez koróny. A hned nato jakoby někdo mohutně foukl, se v místě Slunce začalo rychle vyjasňovat. Jako oranžové prsty, které roztahují oblačné peřiny, vypadaly mysteriózně vzhlížející paprsky světla mířící vějířovitě dolů do oceánu. O pár minut později se v místě Slunce vyjasnilo úplně...
Zatmění beznadějně ztracené za mraky (9x zrychleno; autor: P. Horálek)
Do toho se vracel Paul a s roztaženými prsty na pravé ruce a výrazným zklamáním ve tváři mi naznačil, že stačilo ještě pět minut. Pět minut, abychom měli zatmění v díře mezi mraky. Pak mě soucitně poplácal na rameno a šel k letištní budově. Těžko říct, jestli měl pravdu, protože celé to jasno po zatmění podle mého soudu nemálo ovlivnil samotný měsíční stín, který snížil teplotu v troposféře natolik, aby se nepříliš hustá kumulovitá oblaka částečně rozpadla. Spíš samotné zatmění mělo trvat déle. Být o dvě minuty delší, věřím, že bychom uspěli.
Co naplat. Smutek se nedal utajit, i když se s tím musí na takové expedici vždy počítat. Být to moje první zatmění Slunce v životě, byl bych šťastný jak blecha, protože ten úkaz i s těmi barvami oblohy a rozpadající se oblačností byl efektní až na půdu. Ale když už člověk ví, co od toho čeká, a pak to nedostane, smutek se prostě musí dostavit. Tiše jsem si proto lehl na karimatku a koukal triedrem na částečnou fázi po totalitě. Byla krásná, přímo v jasnu mezi dvěma velkými mraky. A pod ní ten oceán. Tolik jsem si přál, aby se to dalo vrátit. Říkal jsem si: „Ještě ne, ještě to přetočte, vraťte ten Měsíc zpátky.“ Ale chápu, že to dalších asi několik stovek, možná tisíc let (ne-li vůbec) umět nebudeme.
Autor: Constantinos Emmanouilidis
Zatmění na Mangaie v díře mezi mraky u vesnice Ara Moana
(skupina s Constantinosem Emmanouilidisem)
Zbytek dne byl ve znamení křesťanství. Místní kostely uspořádaly pozdní nedělní mše po zatmění, kterými oslavovaly tak obrovskou návštěvu lidí z celého světa. U kostelů se hodovalo a i přes neúspěch při zatmění si skoro každý této jedinečné chvíle vážil. Otec Ron (Royer), jak jej oslovovala jedna místní žena, která nás po ostrově velkoryse vozila, byl ve svém živlu a celý ceremoniál si náramně užíval.
Lidé na Mangaie jsou vůbec velmi silně nábožensky založení. Dokazuje to i tabulka hodnocení podobná té, kterou mívají děti na českých školách v přírodě kvůli každodennímu úklidu. Akorát, že tu se nehodnotí úklid, ale splnění všech každodenních náboženských aktivit od modlení se po účast na mši. Tabulka v té škole visí jen kousek od plánu, jak se správně chovat při příchodu cyklóny.
Autor: Hana Druckmüllerová
Seriál
- VII. expedice SAROS (1): Úvod do svědectví z ráje
- VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
- VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...
- VII. expedice SAROS (4): Laguna, šátky a ženy
- VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou
- VII. expedice SAROS (6): Vysmátý George, váhové limity a tanečnice
- VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
- VII. expedice SAROS (8): Mangaia znamená Mír
- VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
- VII. expedice SAROS (10): Švýcaři a turecký Měsíc
- VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas
- VII. expedice SAROS (12): Bible a věda v obchodě s hudbou
- VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!