Hříšná i exotická Pattaya (11): Nálezy, ztráty... a zase nashledanou

Vraťme se na chvíli k samotnému počátku naší cesty, kdy Martin Popek zkoušel pár astronomických experimentů s kamerou WATEC u okna Jumbo Jetu. Stejně klidně, jako když oznámil při cestě na Ko Lan nepřítomnost nadmíru důležité redukce, se před několika dny zmínil i o tom, že kameru nemůže najít. Bohužel mu při letu do Bangkoku vypadla na zem, nejspíš pod sedadlo, a zjistil to až na hotelu. Co naplat, řešit to v průběhu dovolené nemělo smysl, takže celé drama si nechal až při opětovné návštěvě tohoto mezinárodního území. Na informacích nás schopná Thajka poslala k středisku Lufthansy, kde seděla ještě ochotnější služebnice. Marně jsem se jí snažil přetlumočit Martinův odborný popis "vysokocitlivá astronomická kamera v oranžovém pouzdru". Až při předložení palubního lístku z letu se dívčina hloubavě ponořila očima do monitoru a po desítkách ťukanců do zastaralé klávesnice se začal ozývat po jejím boku skřípavý zvuk tiskárny. Ukázala mi, coby Martinovu tlumočníkovi, seznam nalezených věcí. Jednou z nich byla jakási "SSTV camera", což bylo jediné "kamerovité" na seznamu. Anglicky s rozvážným tónem naznačuji, že to by mohlo být ono. Nebudu protahovat - po asi půl hodině, při níž nějaký kurýr zjevně cestoval z jednoho konce letiště na druhý, jsme byli odměněni ještě výraznějším jásotem Mástra Popka, než jakým nás poctil po svém úspěchu na Ko Lan. Byla to skutečně ona.

Tenhle úspěch měl být ovšem posledním po zbytek letu. Pro svou vlastní hloupost, podmíněnou snahou o nepoškození všech darů vezených domů, jsem se připravil o dar největší. Když došlo k odbavení, prošel jsem kontrolou, bezcitná kontrolorka mě odtáhla bokem a z batohu mi vytáhla ony dvě dlouze hledané lahve s pravým thajským masážním olejem. Bez jediného slova je popadla a hodila do koše. Já jen koukal a plácal se do čela. Takový význam to pro mě mělo a teď to jen suše skončilo v koši. Ano, vy cestovatelé víte dobře. Do letadla vás nepustí s více jak 100 ml jakékoliv kapaliny, ještě bezpečně uzavřené v igelitovém sáčku. Obě lahvičky měly po 450 ml. "Já blbec!" bědoval jsem česky před nerozumějícími Thajci. Pocit bezmoci. Nemohl jsem si to nechat zvlášť odbavit, či poslat poštou. A ani nápad rozdělit to do někým odhozených prázdných 100ml lahviček nebyl pro čistotu "duty free" oblasti reálný. Ze samotného smutku jsem nakonec na samotném letišti koupil o dost dražší, ale o dost menší dárkovou lahvičku s ne až tak originálním olejem. Viděla mi to na očích i samotná prodavačka, překrásná dívčina, která aspoň k zadostiučinění vybrala ten nejvoňavější vystavený kus…

Ovšem tu největší divočinu nám připravuje až Frankfurt, z něhož jsme po dlouhém nočním letu měli o čtyřicet minut vycestovat do sladkého a promrzlého domova. Obří letiště prostupují u kontrol už tak dlouhé davy, že máme jen tak tak šanci stihnout let do Prahy. Jenže co čert nechce, tak zatímco já a Marek vcelku úspěšně stojíme na konci kontroly připevňujíce si své opasky, Martin se zase dohaduje u odstavního pultu s kontrolorem ohledně své externí baterie. Což o to, to jsme vcelku čekali. Ale arogantní mlaďas s plnovousem v bílé košili, mluvící zvýšeným hlasem nesrozumitelnou angličtinou, stále cosi opakuje a není schopen nás v klidu seznámit se situací. Asi až na popáté aspoň kusu jeho monologu rozumím. Podle něho je baterie plněná chemikálií, která dle pravidel může jako příruční zavazadlo vycestovat jen do zahraničí, zpátky si ji cestovatel musí zaslat poštou. Čas ale neúprosně běží. Martin znervózňuje. Na otázku, co s tím, kontrolor ještě razantněji reaguje - žel i ještě méně srozumitelně. Při svém klidu z něj až napotřetí dostávám, že Martin má projít neznámo kam, aby našel před kontrolní halou středisko Lufthansy a ta mu baterii poslala poštou. Není ovšem schopen Martina ani navést, čas už je i tak dost na hraně. Martin odtrhává kabely s drahým napěťovým převodníkem a hodlá tu baterii nechat tady. Kontrolor evidentně chápe naši situaci a beztak ho to nezajímá. Ke vší parádě přivolává policisty, kteří nám údajně pomohou. Ti však jen postávají a hlídají, aby baterii nenechal u pultu. Martin tak s baterií vybíhá zjevně nepovoleným východem za střediskem Lufthansy, nad čímž se kontrolor už jen nevěřícně posmívá. Deset minut do odletu a přes kilometr dlouhá cesta k odletové bráně. Po domluvě s Markem běžím k bráně, abych se pokusil let nějak pozastavit. Dobíhám za minutu před odletem a jediné, co se mi zjevuje, jsou výstražná světla odpojujícího se letadla…

Martin dobíhá asi o minutu za mnou, přičemž nechápu, jak mohl minout Marka, který mu ještě u kontroly hlídá zavazadla. Nestihli jsme to. Baterii prý nakonec nechal vyhodit, protože na přepážce Lufthansy zas kdosi požadoval, aby už byla zabalená. Dodneška mám v paměti tvář toho vydřiducha, co nám to takhle zavařil. Nakonec nám na informacích vystavují nové letenky na základě i tak dlouhé fronty, kvůli níž se nedalo k odletu dostat včas. Místo v 6:40 odlétáme v 9:15 a let do Prahy je tím posledním divokým dobrodružstvím. Po nezvykle rozklepaném startu, při němž jsem pochopil, proč si člověk při letu připadá jako kamení v třesoucí se plechovce, následuje po hodince přistání jak z akčního filmu. Nad Prahou zuří vichřice, do toho pronikavě sněží. Letadlo nalétá při bočním větru klimbaným pohybem na ranvej tak, že se ještě dvakrát přehazuje z levého na pravé kolo a při brzdění mám dojem, že si ještě zahrajeme na letecké krasobruslaře. Ale pilot to má na háku, poslední dramatickou kapku zakončuje jemným dojezdem k nástupní harmonice. Vítejte v Práglu.

Takže si to shrňme: plus kamera WATEC, minus vysněné masážní oleje, minus peníze za jejich slabou náhražku, minus externí baterie a na závěr divoký opožděný let. Zákony schválnosti nás prostě někde musely dohnat. Ovšem plus za jedinečné vzpomínky, které jste teď pomalu dočetli, a ještě větší plus za pohled do dalšího koutu Země, který nesporně za svou návštěvu stál. A snad se vám to líbilo.

Epilog: Tímto skončila V. expedice TRITOS za posledním úplným zatměním Měsíce na dlouhá léta. Spokojenost rozhodně neutajím, zvlášť po mohutně procítěném pozorovacím zážitku na ostrově Ko Lan. Co závěrem? Pattaya je pestrý svět, který vloží každému do srdce to své, ač se to některým z prvopočátku nemusí zdát. Za dobu svého pobytu jsem měl možnost vidět ani ne polovinu toho, co ve svém maličkém přímořském koutku nabízí. Rozhodně má svůj specifický charakter, který ve vás po návratu domů vyvolá vtištěný sentiment. Ať už se do ní vydáte s touhou po exotice, spatření neobvyklých atrakcí, nebo jen tak pro zábavu, určitě vás aspoň o chlup překvapí oproti očekáváním. Není to vysloveně ráj, respektive ten si tam - podobně jako my - musíte najít. Ale bezpochyby jej najdete. Nepopírám, že pro návštěvu "pravého" Thajska je to nejméně vhodná lokace, ale pro dostatečný odpočinek je ideální. Nesporným faktem taky zůstává, že navzdory té dálce je to pořád poměrně levná destinace, ideální pro únik z prosincového a lednového českého počasí. A když tam vyrazíte s dobrou partou, o zážitek rozhodně nouze není. Nečekal jsem skoro nic, jen dovolenou v Asii a pokud možno pěkný zážitek z měsíčního zatmění. A dostal jsem mnohem, mnohem víc. Jiným místům světa jsem dal po návštěvě pro jejich jedinečnost či dálku raději sbohem. Ovšem Pattaye, dost možná, jen nashledanou…

Všechny díly seriálu:

• Hříšná i exotická Pattaya (1): Musíte si zvyknout
• Hříšná i exotická Pattaya (2): Obří Buddha a proklaté taxíky
• Hříšná i exotická Pattaya (3): Pod rybami a za hotely
• Hříšná i exotická Pattaya (4): Jak se krotí krokodýli
• Hříšná i exotická Pattaya (5): Rudý Měsíc nad Ko Lan
• Hříšná i exotická Pattaya (6): Zkuste to po větru
• Hříšná i exotická Pattaya (7): Z vysoké perspektivy
• Hříšná i exotická Pattaya (8): Opice a Lotoska
• Hříšná i exotická Pattaya (9): Slon v hodinách a pattayský noční svět
• Hříšná i exotická Pattaya (10): Dohánění restů
• Hříšná i exotická Pattaya (11): Nálezy, ztráty... a zase nashledanou ← právě zobrazeno