Hříšná i exotická Pattaya (5): Rudý Měsíc nad Ko Lan

Martin mi půjčil 300mm objektiv s tím, že sám bude fotit na jeho 500mm. Ten s sebou při vší jeho tíze táhl v podstatě jen kvůli úkazu. A bez redukce mu byl tak akorát jako kotva. Zatímco neznalý by z jeho klidného výrazu nad celou situací mávl rukou, mně bylo jasné, že tím končí jeho touha po snímání úkazu kolosem, který je teď pod jeho rukou jen nepoužitelným kusem kovu a skel, a moje touha nafotit zatmění přes jím zapůjčený objektiv. Napadlo mě, ať vyskočí, chytne v protisměru tukana na cestu k hotelu (to prosím vážně šlo, to není nadsázka) a my zatím nějak zpomalíme odjezd lodi. Telefonní číslo na hotel jsem si z odporu k recepci raději nebral a teď by se opravdu hodilo. Tukan mezitím nabral další šestici účastníků zájezdu a dopídil se k pláži někde mezi naším hotelem a Velkým jižním molem. A tam nás čekal další svéráz místního koloritu, co velmi podstatně ovlivnil naší výpravu. Malý opálený stařík s cigaretovými zuby, velkým nosem a rty vytlačenými z tváře jak sumec. Jmenoval se Meil. Nikdy se nenechal vyfotit. Po celou dobu, když mluvil, doslova bručel sterilní thajskou angličtinou a na samém začátku se zdál být jen arogantním vedoucím pro něj tuctové výpravy. Ostatně i při okamžitém nastínění našeho problému nejevil výrazný zájem nám pomoc, prý jen ať si to domluvíme telefonicky s hotelem, že nám to vyexpedujou zvlášť.

Tak jsem na té pláži poprvé v životě vytáhl mobil s vědomím, že budu volat bez možnosti odezírání ze rtů někomu v angličtině a vytočil jsem jediný kontakt, co jsem měl po ruce – číslo na vizitce Pim. Holka zlatá to hned zvedla, jenže při mém mizerném kreditu a bez roamingu jsem přišel o dvě stovky do několika málo minut a navíc jsem Pim vlastně nestihl vysvětlit, co potřebuju. Chtěl jsem jí požádat, aby se pokusila kontaktovat hotel, nebo aspoň na internetu, co měla po ruce, najít a nám poslat kontakt. Taky jsem jí dal přesný popis, kde leží Martinův objektiv v našem pokoji, kdyby snad sama volala do hotelu. Telefonát mi ale z drahého volání umřel dřív, než jsem to stihl popsat, a tak se prohloubila Martinova bezmoc. Meil nás už mezitím pomalu skládal na italsky vzhlížející člun s motorem a vrtulí na dlouhé hřídeli, která nás měla dovést na výletní loď zakotvené opodál. Krásný slunečný den, tropické aroma, ostrov v dohledu, tyrkysové moře a k tomu ten Martinův skrytý smutek.

Přesto nasedám na řeku Zen a nechávám se unášet hučícím motorem i mou první životní plavbou jakoukoliv lodí na moři. Jen pro jistotu ťukám ze zbylých finančních sil prosbu o pomoc jedinému člověku, kdo mi může doplnit pohotově kredit – mojí mamce. I když asi to pro ni musel být šok, neboť v českém čase ji ta prosba došla někdy v půl páté ráno. Martin se očividně taky výslovně netrápí, fotí skvostné výhledy v Pattayském zálivu ostošest a má obava z případné mořské nemoci se rozplývá po asi půlhodině houpavé cesty ku čím dál více se zvětšujícímu ostrovu. Meil celou posádku obchází s nabídkami vodních sportů, které v rámci této výpravy může zorganizovat. Patří mezi ně let padákem taženým člunem, šnorchlování nebo pro odvážnější procházka po dně moře s prosklenou kuklou na hlavě. Mně (i klukům) ovšem bohatě stačí tahle luxusní jízda na staré dvoupatrové lodi s jemným dřevěným zábradlím. Teprve po necelé hodině se loď obrací k levoboku, nabírá směr k objetí ostrova a nám se poprvé zjevuje ona luxusní a živoucí pláž Tien s hotely a chatrčí, dlouhým zástupem lehátek a prosvětlenou lagunou. Ještě než přistáváme, Martin zmiňuje, že Meil po něm několikrát ukazoval a přitom telefonoval. Zjevně až tak arogantní nebude…

…A taky že ne. Nenápadně se ke mně potácí s papírkem, na němž jsou čísla. A jde o telefonní čísla hotelu. Skutečnou vděčnost ovšem až o den později právem přičítáme Pim, protože to byla její iniciativa. I z útržků z mého telefonátu pochopila, Meilovi zavolala s kontakty na hotel s tím, ať se tam ozveme. Holka šikovná jak slíbila, splnila – když bude problém, zavolejte. Meilovi hned vysvětluji, že ho poprosím, aby na hotel zavolal sám, protože můj mobil je finančně vyždímán. A že to zacvakám. Loď kotví, lidé přestupují zas na tu dřevěnou rachotinu s vrtulí na dlouhé hřídeli, kterou obsluhuje stojící náčelník. Se všemi těmi našimi technickými náklady na palubě se po pár vteřinách ocitáme bosýma nohama na západním konci prohřáté pláže Tien s jemným pískem blízko můstku se zábradlím. Pořád si nezískávám patřičný čas k vegetu a znovu otravuji Meila ohledně věcí, která s ním včera domluvila Pim. Trošku z míry mě vyvádí prohlášením, že nechá svého kolegu zjistit, jestli je volný hotel a v případě neúspěchu se vracíme zpátky do Pattaye. Tak to teda ne, vyjasňuji; řeč byla o nějakých lehátkách. Meil je zprvu zaražen, ale vzápětí mu v očích blýskají jiskry nadšení. Jako obchodník hned vidí příležitost, na rovinu přiznává, že obchody nejdou, lidi o vodní sporty nemají zájem, a tak si za pobyt na lehátkách (jak ostatně Pim naznačila) budeme muset připlatit. Vtipně po zaplacení plážovému servisu chce dalších 100 bahtů na noc a ještě 100 bahtů na další den. Když ale vidí, že výrazně nenamítáme a navíc jsme připraveni na noční přežití (tady má dobrodružství zjevně mnohem níže položenou laťku), tak nastavuje svou vlídnou a ochotnou tvář.

Teprve tehdy, ještě před obědem, začíná konstruovat pro Martina náhradní řešení, neboť po telefonátu do hotelu je zřejmé, že tam pomoc čekat nemůžeme. Z recepce jsou ochotni Martinův balíček vyexpedovat až zítra. Meil tedy přes mě vysvětluje Martinovi, že zavolá taxikáře na motorce, ten ho odveze na přístav na opačné straně ostrova, tam Martin nasedne na nejbližší trajekt do města, v Pattaye se taxíkem nechá dovézt do hotelu, vyzvedne si redukci a stejným způsobem se dotrmácí zpátky. Celkově asi dvě a půl hodiny časově a asi 300 bahtů, tedy 200 korun cenově. Ačkoliv podle Martina „je to moc komplikováne“, ujišťuji ho svou případnou výpomocí přes mobil. Ještě mu pro jistotu na kus papíru názorně rozepisuji itinerář a vkládám anglický slovníček výrazů, které má na jednotlivých přestupech komu říct, nebo rovnou ukázat. Zatímco Martin pomalu celou možnost chroustá, Meil už přivolává toho motorkáře a ten se přistavuje proti Martinově přesvědčení rovnou k nám. S Markem po krátkém boji přeci jen Mástru Popkovi zvedáme zbytek potřebného sebevědomí k akci, třinecký bourák nasedá a my bez nejmenšího záchvěvu věříme, že to zvládne. Motorka mizí za rohem nájezdové plošiny mola a začínají dvě hodiny ironické nejistoty. Ironie tkví v tom, že se hlavně já pro Martina klepu v ráji na luxusní pláži plné ještě mnohonásobně tučnějšího výběru sličných Rusek v bikinách než v Pattayi a neustále kontroluji pro jistotu mobil při pojídání vynikající mořské ryby s tradičním rizotem, což vzápětí střídá až provokativní pohoda při opalování se pár metrů od šplouchající laguny na ostrém tropickém slunci. Snad jedinou smůlou je, že během té čekací lhůty jsem si vážně poranil palec u nohy o v písku schovaný střep lahve, a tak se neodvažuji vlézt do moře.

Čekal bych famfáru, trumpety, zástup komediantů. Nebo aspoň šťastnou SMS. Ale ne. Po uplynulé dvou a půl hodince, přesně na předpokládaný čas, se náhle na mole zjevuje Mástr Popek s rukama vítězně vztyčnýma nad hlavou, což je při jeho minimalizmu asi nejsilnější gesto, co jsem za ty dny viděl. Má to! A bez pomoci! Sice přišel o oběd a ten čas strávený na pláži, ale k dokonalosti chvíle, která má odstartovat asi za pět hodin, to byla potřebná třešnička. Navíc ještě před jeho příchodem nás opustil Meil s posádkou výletníků a jako dodatečné gesto obchodníka nám za příplatek domluvil u kuchaře v chatrči nad námi, že nám do večera uvaří, co si hrdlo ráčí (o tekutinách nemluvě), a naší drahou techniku si můžeme svévolně uvěznit v úschovných skřínkách hned vedle improvizované kuchyňky. No řekněte, není tohle vysněný luxus? Pro kluky jednoznačně ano, neboť bez větší nadsázky vám můžou potvrdit, že zatmění pozorovali v podstatě z hospody.

Do konce svěžího dne a příchodu vytouženého úkazu jsme si čas krátili jen prachsprostým sluněním se a komentováním nespočtu japonských skupin, které se ještě větším počtem variací a permutací chodili právě k našemu úseku pláže fotit jak do fashion časopisů, přičemž každou minutu nesměly opomenout kýčovitý záblesk v okamžiku skupinového výskoku nad písčitou zem. Zprvu jsme to snášeli, ke konci jsme je už museli sami parodovat. Ale jim to za a) vůbec nevadilo a za b) přišlo ještě víc inspirativní, než kdybychom je nechali na pokoji.

Pak přišel blahoskvostný západ Slunce, bohužel do cirrů, který odstartoval snad ten nejkrásnější soumrak, co jsem tu mohl zažít. A já už jen z polohy Slunce přesně spočetl polohu Měsíce při jeho východu. Spolehlivě jsem se ujistil, že vnitroostrovní hory nás o úkaz až tak moc neošidí. Za další porce výborného rizota od najatého kuchaře jsme už jen čekali na první kapičky úplňkového světla vycházejícího nad nedalekým kopcem. Soumrak byl rychlý, Slunce hned vystřídala Venuše a vysoko nad východem už i Jupiter. Jako svatozář měl vzdálený kopec kolem sebe modravé světlo úplňku, který se schovával za ním. Odpočítával jsem každou minutu s mylným přepočtem začátku zatmění. Trošku mě trápil fakt, že při pohybu Měsíce, byť v podstatě kolmo vzhůru, jej zastihneme při úhlové výšce hory až při počátku částečné fáze. Ne že by to něčemu nějak výrazně vadilo, ale přeci jenom jsem si od listopadu 2003 moc přál zase spatřit zatmění Měsíce v úplně celém průběhu.

Pim měla pravdu, v naší části pláže byl skutečně tmavý koutek ostrova, který se táhl asi dvě stě metrů na severovýchod od nás, kde zářilo nepříliš výrazné osvětlení restaurace jednoho z hotelů. Kuchař netrpělivě přebíhal mezi námi třemi, přičemž já už si našteloval jak foťák, tak jediný zde přítomný dalekohled – světelný binar 11x70. I samotný kuchař věřil, že celou tu naší výpravu včetně Martinova strastiplného cestování pro redukci jsme zosnovali pro pár minut východu úplňku zpoza toho vzdáleného kopce. Cožpak fotogenické by to bylo, ale za až tak velký blázen nejsem. Při sílící záři očividně rychle za obzorem stoupajícího měsíce se vydávám na malou procházku po pláži, abych si polohu Měsíce vrazil do nějakého sníženého obzoru mezi těmi kopci a viděl tak aspoň odněkud počátek částečné fáze. A konečně úplněk vidím mezi stromy. Chvíli zírám bez důvěry v sebe sama – úplněk je jednolitě světlý a jen atypicky natočený, protože jsme přeci jen značně blíž k rovníku. Teprve pak mi to dochází. Já si celou dobu čas přepočítával od středoevropského pásma při znalosti časů úkazu ve světovém pásmu! Máme ještě celou hodinu!

Teprve po asi půlhodince, která znamenala efektní výstup Měsíce zpoza kopce, se ve spodním levém okraji úplňku konečně podepisuje slabý vliv polostínu. Nad obzor taky vychází ležatý Orion a vysoko nad Měsícem slabě problikávají Plejády. Kuchař pořád nechápe při pohledu na trojici bláznů se čtveřicí stativů, protože ten Měsíc už vyšel. Snažím se mu po dotázání do písku vyrýt, co se má dít. Jeho angličtina je sice chabá, ale z těch hieroglyfů jednoznačně pobral, že ten Měsíc se bude na jednom okraji z nějakého nadpozemského důvodu ukusovat, až zmizí. K dokonalosti okamžiku si po pláži plazím lehátko tak, abych ho měl pěkně nastavené na pozorování zatmění, a obklopuji si ho dvojicí svých stativů. Je 19:45 místního času a konečně dochází na má slova proroka. Měsíc nezvykle silně přichází o svou zář na levém spodním okraji.

V následující hodince se dějí dvě věci. Prázdnou pláž začíná obývat o čtveřici Kambodžanů víc lidí. A nastává hluboký odliv, takže i přes ty Kambodžany je pláž ještě prázdnější. Měsíc stoupá v podstatě kolmo, takže překonává dalších asi 15° výšky nad obzorem a v dalekohledu se honosí překrásnou jemně sivě oranžovou až červenou barvou ve stínu. Obklopuje ho bohaté hvězdné okolí včetně nedaleké, čím dál výraznější hvězdokupy NGC 1746. Tyhle hvězdné společnice spolu s robustními Hyádami a "diamantovými" Plejádami jsou to nejkrásnější, co jsem snad doposud v okolí Měsíce při zatmění viděl. Poněkud úsměvný je pro mě moment, kdy se snažím jednomu ze smutných Kambodžanů přes jeho anglicky lépe mluvícího kamaráda vysvětlit, že Měsíc nezmizí navždycky. Že je to jenom dočasná hra světla a stínů, načež pomocí kamenů a baterky se mu celý princip úkazu snažím demonstrovat. Dodneška nevím, jestli to pochopil. Každopádně čím je jasný srpek Měsíce užší, tím mi přijde celý svět kolem mě klidnější a vzácnější. Za pár minut začíná na dlouhá léta poslední úplné zatmění Měsíce…

Skoro mi až chybí nějaké drama. Za celý život jsem zažil jen jedno měsíční zatmění, u něhož nebylo třeba se strachovat kvůli počasí a jen jsme se za ním přesunuli do hor na chatu kamaráda. Bylo to v listopadu roku 2003, kdy se měsíční úplněk ponořil do oranžového hávu zemského stínu na pouhých asi 23 minut. Po více jak osmi letech tedy znovu ležím pod potemňujícím Měsícem a jsem svědkem celé té parády od prvních nástinů do posledního úprku ze zemského stínu. Obloha konečně prozrazuje polohu slabších souhvězdí, ačkoliv nepříjemná zář vzdálené Pattaye tam někde za kopci ji dosti poznamenává. Na obzoru problikává i Sírius. Oproti roku 2003 ale neklepu kosu ve vlnami vypolstrovaném kabátě a to nejteplejší, co na sobě mám, jsou flanelové kraťasy. Tak aspoň z vděku posílám první radostnou SMS svojí mamce za ten kredit, teprve pak začíná hromadný informační útok na všechny mé přátelé včetně redakce Astro.cz. Je 21:06 a začíná úplné zatmění. Poslední bělavý jas útlého srpečku v následujících minutách skrývá vkusná naoranžovělá barva, tmavnoucí k centru stínu. U okraje stínu se naopak odstín jeví jemně našedlý, až namodralý. Do očí bijící tyrkysový jev jsem ani nečekal – to je doménou průchodu Měsíce severní částí stínu (v České republice až v roce 2019), ale přesto by se tam ten duchový nádech přiznat dal. Kambodžané se pořád střídají u mého dalekohledu, přičemž při pohledu na jednu klepající se dívku zjišťuji, že jde o dva manželské páry. A nemůžu najít ručník, kterým bych dívku aspoň galantně zabalil. A koukám na pacholka, jejího muže, jak se v něm bez ohledu na svou ženu vyhřátě svírá. Tak to ne, chlapče. Nevím jak v Kambodži, ale ručník je to můj a u nás jsme džentlmeni. Hned ho fasuje jeho družka.

U plné fáze mám konečně prostor pro experimenty. Neboť nakonec zatmění není nijak ovlivněné nějakou silnou sopečnou erupcí, netřeba se moc věnovat světelné mapě stínu. Průběh úkazu je nesmírně podobný tomu, co se odehrál 21. února 2008. Takže můžu už teď odhadovat, že je Měsíc poněkud tmavší než tehdy. Důvodem je nejspíš už dost rozmělněný prach zejména z erupce chilské sopky Puyehue. Za největší hřích stojí udělat sekvenci snímků potemnělého Měsíce mezi Hyádami a Plejádami. Musím dělat krátké expozice, neboť nemám žádnou montáž – jen stativ. Navíc jich nemůže být moc, protože Měsíc se vůči hvězdám hýbe, a aby byla složenina snímků co nejvěrohodnější, nesmí být výsledkem v poloze Měsíce eliptická šmouha. To ještě zdaleka netuším, že mě s obrázkem čeká asi dvacetihodinová práce po příjezdu domů k počítači…

Když už mám všechno nasnímané, konečně si nechávám pár minut jen pro sebe a zatmění. Když koukáte na měsíční zatmění, vidíte v něm kouska sebe. Či lépe svého života. Pokud máte tu chvíli a dobré počasí, ponoříte se do klidu jeho vzezření. Člověk odjakživa v tom kontrastu rudého Měsíce a modravé či chladně temné oblohy viděl nějaké zlé znamení. Já v tom vidím svou možnost dýchat. Jako Měsíc, který se žene pořád kolem Země, od úplňku k úplňku přes hvězdné okolí, od hor k nížinám, dynamicky mění osvětlení útvarů na terminátoru, se i my lidé pořád ženeme. A ani si neuvědomujeme, že dýcháme a jaký to je dar. Vlastně ani ten Měsíc moc nesledujeme, jen občas nám hezky svítí na cestu, nebo si jej v dnešních přesvětlených městech občas nezaměníme za tuctovou lampu. Ale když zmizí… Když se na chvíli ponoří do toho červeného hávu… Je to jako když si chce dát dovolenou, na chvíli se zastavit, stát se třetí osobou a nechat zářit jiné, své majestátné hvězdné okolí. Nemá na to moc času, vlastně za jeho oběhu je to jen slabý zlomek, za jeho existence jen směšná a bezvýznamná chvilka. Ale přesto ji má a my jí můžeme být svědkem. A tehdy si můžete uvědomit svůj pravidelný dech. A být vděční. Tak jako já tady a teď, když ležím v lehátku, ruce zkřížené a jenom svým nosem mířím jak muškou k jeho zesláblé něžnosti, vychutnávajíc si celou tu scenérii a jeho nezvykle pomerančový vzhled. Nikdy nepřestanu snít a vždycky ten úkaz budu obdivovat. Dokonalá hra lomu světla, geometrie a nebeské mechaniky; další pestré dynamiky naší matičky přírody… A důvodu k zamyšlení, chvíli k odpočinku.

Je 21:57 a úplné zatmění končí. V České republice právě vychází v „jejich“ 15:57 měsíční vanička nad obzor. Ve světle předchozího rozpoložení se už moc nesnažím fotit, Kambodžané nás opustili, kuchař definitivně pochopil naší návštěvu a pláž okupují jen asi tři hledači pokladů s detektory kovů. Ostatně co bohatí Rusáci poztráceli za přílivu, si chudí domorodci dnes za odlivu posbírají a zítra prodají bohatým Rusákům. A já si při tom vědomí jen hovím na své lehačce za maximálního klidu a pozoruji, jak se další hodinu Měsíc prodírá ze stínu Země, stoupá pomalu k nadhlavníku a stává se z něj pro středoevropana nezvyklá přírodní žárovka rozsvěcující onu bělavou pláž s krásně jemňoučkým pískem jak sněhovou pokrývku.

Obloha kolem Měsíce v době zatmění
(najetím myší na obrázek se zobrazí popisky)

Ztemnělý Měsíc a hvězdokupy. Snímek je složeninou 12 šestisekundových expozic přes Canon 550D, 1600 ISO, obj. Tamron 18-200 mm. Měsíc je vložen samostatně ze snímku pořízeném bezprostředně před počátkem snímání sekvence, asi 10 minut před maximální fází úkazu přes objektiv Canon 70-300 mm, f/5,6 (exp. 1 sekunda). Při pořizování sekvence na obloze přecházela řídká cirrovitá oblačnost. Při najetí myší se Vám zobrazí popisky objektů.

Všechny díly seriálu:

• Hříšná i exotická Pattaya (1): Musíte si zvyknout
• Hříšná i exotická Pattaya (2): Obří Buddha a proklaté taxíky
• Hříšná i exotická Pattaya (3): Pod rybami a za hotely
• Hříšná i exotická Pattaya (4): Jak se krotí krokodýli
• Hříšná i exotická Pattaya (5): Rudý Měsíc nad Ko Lan ← právě zobrazeno
• Hříšná i exotická Pattaya (6): Zkuste to po větru
• Hříšná i exotická Pattaya (7): Z vysoké perspektivy
• Hříšná i exotická Pattaya (8): Opice a Lotoska
• Hříšná i exotická Pattaya (9): Slon v hodinách a pattayský noční svět
• Hříšná i exotická Pattaya (10): Dohánění restů
• Hříšná i exotická Pattaya (11): Nálezy, ztráty... a zase nashledanou