Titanik pod vlivem Měsíce

Bezměsíčná noc

Měsíc vždy ulehčoval orientaci v noční krajině a samozřejmě i na moři, ovšem posádce Titaniku zrovna nepomohl. Obří parník vyplul na svou první a zároveň i poslední plavbu 10. dubna 1912. Z anglického Southamptonu přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown měl namířeno do amerického New Yorku, kam však už nedoplul. V neděli 14. dubna krátce před půlnocí Titanik narazil do velké ledové kry a o necelé tři hodiny se potopil.

Ačkoli bylo v osudnou noc zcela jasno a obloha byla poseta hvězdami, Měsíc nesvítil. Tou dobou byl totiž ve fázi velmi tenkého srpku a na obloze se objevil až za svítání. Ostatně úzký měsíční srpek, jehož spodní růžek se dotýkal linie obzoru, zmínil ve svých zápiscích i Lawrence Beesley - jeden z přeživších pasažérů Titaniku, kteří díky záchranným člunům našli spásu na zaoceánském cestovním parníku Carpathia.

Kdyby v době proplouvání Titaniku ledovcovým polem svítil Měsíc, je velmi pravděpodobné, že by hlídka spatřila ledovou kru mnohem dříve a dokázala by tak včas zabránit srážce. Smůlu však posádce Titaniku přineslo i počasí. Obvykle se totiž ledové kry prozrazují díky vlnám a zpěněné vodě, která se o ně tříští. V noci ze 14. na 15. dubna 1912 bylo ovšem moře velmi klidné a hlídka tak spatřila ledovou masu až těsně před osudným nárazem.

Příliš velký příliv

Na tragický sled událostí ovšem neměla vliv pouze bezměsíčná tmavá noc. Důležitou roli sehrálo i tehdejší velmi vzácné postavení Měsíce vůči Slunci a Zemi. Vzdouvání pozemských vodních mas známé jako příliv a odliv totiž nepřipadá pouze na vrub našeho nejbližšího kosmického souseda, ale také na Slunce, jež zajišťuje zhruba třetinu celkového působení. Pokud se tedy Země, Slunce a Měsíc nacházejí na jedné přímce (v úplňku nebo novu), je působení nejsilnější a nastává tzv. skočný příliv. Jestliže se zmíněná tělesa nacházejí v takovém postavení, že sledujeme první nebo poslední čtvrt, je vzájemné působení oslabeno a nastává naopak hluchý příliv.

V osudnou noc sice skočný příliv nenastal, ovšem o několik měsíců dříve ano. Navíc skočné přílivy, které se odehrály v prosinci roku 1911 a následně v lednu a únoru 1912, byly natolik mimořádné, že nejspíš zpečetily osud Titaniku ještě před jeho první plavbou.

Naprosto výjimečné postavení vesmírných těles se odehrálo zejména 4. ledna 1912. V ten den nastal úplněk a jen šest minut poté byl Měsíc nejblíže Zemi. Náš kosmický soused totiž neobíhá svou mateřskou planetu přesně po kruhové dráze, ale po nepatrně protáhlé elipse, takže občas je k nám blíž, občas dál. Do této vzácné shody se však vložila i naše denní hvězda, přesněji řečeno vzdálenost Země od Slunce, která dosáhla den před přízemím své minimální hodnoty. To vše dohromady umocnil fakt, že 4. ledna 1912 ve 13 hodin 35 minut světového času byl od nás Měsíc vzdálen 356 375 kilometrů, což je nejmenší vzdálenost v rozmezí 1500 let!

Osvobozený ledový zabiják

I když se už nejspíš nikdy nedozvíme, odkud pocházela ledová kra, která se postavila do cesty tehdy největšímu parníku světa, je velmi pravděpodobné, že se odlomila od ledovce Jakobshavn na západním pobřeží Grónska. Dlouhé jazyky tohoto ledového obra končí svou plíživou pouť v zálivu Diskø, kde se na jaře za ohromného rachotu od jednotné ledové masy oddělují samostatné ledové kry. Ty pak mořské proudy unášejí směrem na sever do Baffinova zálivu, kde zpravidla stráví jednu nebo dvě zimy. Některé z nich pak dále plují směrem k jihu podél Baffinova ostrova a Labradoru až k Newfoundlanu. Během několika měsíců tak urazí trasu dlouhou téměř čtyři tisíce kilometrů!

Většina ledových dezertérů však během své plavby uvízne na mělčině, kde postupně podlehne náporu vod a rozpadne se. Osud ledových ker uvězněných v mělkých vodách ovšem může zvrátit právě působení Měsíce. Pokud totiž nastane skočný příliv, vysvobodí ledové kry ze zajetí a vrátí je zpět na volné moře. A právě vzácná souhra ve vzájemném postavení Země, Slunce a Měsíce, která se naposledy odehrála v roce 796 a příště až v roce 2257, způsobila 4. ledna 1912 neobvykle silný příliv. Zprávy skutečně potvrzují, že skočný příliv tehdy uvedl do pohybu celou řadu ledových ker. Bohužel jedna z nich po několika měsících zkřížila dráhu parníku Titanik a způsobila tak největší katastrofu v dějinách civilní lodní dopravy.

Použité zdroje:
[1] Donald Olson, Russell Doescher a Roger Sinnott: Did the Moon Sink the Titanic? Sky and Telescope 4/2012.

Převzato: Měsíční deník II.