Krajinářská astrofotografie

... aneb fotíme svět v noci

 

Pokud si usmyslíte, že byste si rádi pořídili obrázek krajiny s hvězdami či Mléčnou dráhou někde dál za městem, kde jsou pohledy k nebi už dostatečně vkusné a v rámci možností nepříliš narušené parazitním umělým světlem z měst, záhy zjistíte, že ani tehdy to nebude až tak snadné. Obrázek pořízený i sebelepší zrcadlovkou je stále dost zašumělý s ohledem na vysoké ISO, které pro patřičně navolenou délku expozice bylo třeba nastavit. Hvězdy nejsou tak ostré, jejich okraje jsou lemovány nepříjemnými optickými vadami objektivu. A přesto se internet plní fantastickými snímky zdatných (skoro) profesionálů a k vašemu údivu se v kolonce „použitá technika“ nachází stejný přístroj, jakým disponujete i vy. Tak jak je to možné? Co děláte špatně? Vězte, že to chce jen trpělivost, chuť se učit a mít jistý důvtip, se kterým v závěru docílíte podobných výsledků. Jak na to – to si nyní pokusíme zevrubněji probrat. (Zdroj: projekt Brána do vesmíru)

Obsah:

• Startrails: Rotace Země - udělejte z problému přednost
• Panoramata: Ostré hvězdy a malý šum
• Kulová panoramata: Malá planeta nebo Díra do oblohy?
• Skládání a kalibrace: Nechme to na matematice
• Časosběry: Jen krůček k filmařině
• Někdy to příroda zařídí sama
• Užitečné odkazy

 

–––> PDF NÁVOD KE STAŽENÍ (~15 MB) <–––

 

Rotace Země – udělejte z problému přednost

Znovu připomínáme, že tento text je zaměřený na tzv. krajinářskou astrofotografii. Nebudeme tedy rozebírat postupy, které je třeba dodržovat při snaze vytvořit krásný snímek nějakého kosmického objektu přes dalekohled. Cestujeme na lehko, po ruce máme jen fotoaparát (ideálně nějakou zrcadlovku), stativ a kabelovou spoušť. S tímto vybavením včetně vhodně vybraných objektivů můžeme i při maximální snaze narazit na boj s rotací Země zapříčiňující zdánlivý pohyb hvězd po obloze. Sebekratší expozice při ustaveném fotoaparátu pevně na stativu dává pořád na obrazu hvězdy ve výsledku nepatrně protáhlé, nikdy ne zcela bodové. Tak co s tím?

Jak nadpis sekce nepovídá, není to zas až tak velký nešvar při noční fotografii. Rotace Země může být výzevnou inspirací například k zaznamenání pohybu hvězd okolo nebeského pólu nad nějakým vábivým terénem. Důvtip spočívá v tom vědět, kde se nachází nebeský pól (na severní polokouli u hvězdy Polárky, na jižní pak mezi Jižním křížem a dvěma Magellanovými mračny), a na základě toho si nachystat scénu pro zdařilý záznam hvězdných kruhů či linií. Mějte na paměti, že čím menší použijete ohnisko (širokoúhlejší objektiv), tím výrazněji se projeví odlišný směr pohybu hvězd na nebi vůči nebeskému rovníku. Jednoduše řečeno – hvězdy okolo nebeského pólu zanechají stopu soustředných kružnic, blíže k nebeskému rovníku jejich zakřivení začne nápadně zmírňovat, „rovníkové“ hvězdy přejdou k přímkám a jižně pod rovníkem bude opět křivost stop tím nápadnější, čím blíže budou hvězdy k jižnímu nebeskému pólu.

Rovněž hodně závisí na tom, v jaké části světa se nacházíte. Čím blíže budete k zemskému rovníku (Indonésie, sever latinské Ameriky, rovníková Afrika), tím výrazněji budou hvězdy vycházet a zapadat prakticky kolmo vůči obzoru. Pak žádné celé „kroužky“ nenafotíte, neboť oba póly budou nízko nad obzorem a i hvězdy v jejich bezprostředním okolí vyjdou a zapadnou (žádná výraznější nebude tzv. cirkumpolární). Na stopy hvězd si proto vybírejte místa, která odpovídají vašemu záměru. Chcete-li nafotit kruhové stopy, Česká republika je vhodná.

Jak na to?

Fotoaparát pevně uchyťte na stativ, objektiv volte podle kompozice (neměl by pro neplnoformátový čip mít ohnisko větší jak 15 mm), Jemně přicloňte, přejděte na MANUÁLNÍ režim, nastavte vhodné ISO (aby krajina nebyla příliš tmavá), co nejdelší expoziční čas, připravte na kontinuální snímání, zaostřete na hvězdy (ideálně přes life-view) a kabelovou spouští spusťte sekvenci. Mezitím si můžete dát kávu, lehnout si jen tak do trávy (či sněhu…), udělat procházku nebo se nějak šikovně postavit do záběru. Sekvenci to chce zaznamenat co nejdelší (minimálně hodinu, ideálně celou noc – co dovolí paměťová karta a baterie). Po odbyté době zakryjte objektiv a nafoťte několik desítek tzv. temných snímků neboli darkframů. Na tyto zdánlivě zbytečné (nic nezaznamenávající) fotky se uloží informace o šumu na čipu, který vzniká za daných podmínek, tedy při dané délce expozice, ISO a venkovní teplotě. Snímky pak otevřete v programu Startrails (zadarmo ke stažení zde) a nechte počítač vykonat svou práci. Program detekuje informace na jednotlivých snímcích, matematickou cestou odečte od každého obrázku šum (z použitých darkframů) a do výsledného obrázku pak přidává jen to, co se změnilo (tedy krajina zůstává stejná, nová poloha hvězd se přičte). Po době nezbytné ke zpracování dat se objeví kýžený výsledek, který případně v jiných programech můžete ještě dodatečně upravit.

Pár tipů

Startrails je pěkné fotit nad klidnou vodní hladinou, která odráží stopy hvězd jako zrcadlo. Pokud budete mít na obzoru naopak krajinu s jediným stromem, odstupte od něj dál a vyfotografujte stopy hvězd jako obří cesty proti malému stromu na obzoru. Dává to dojem velkého vesmíru nad hlavou. Podobně přistupujte i k baráčkům či sochám a podobným objektům. Za tak dlouhou dobu snímání je velká šance, že vám přes zorné pole přeletí nějaký jasný meteor – i ten může mimořádně pěkně zkrášlit expozici. Vyzkoušejte si nanečisto několik takových fotek a sami zkuste na základě výsledného snímku hloubat nad neotřelými kompozičními nápady. Data si uchovávejte pro případné budoucí video vytvořené z časosběrů (což vlastně snímání stop hvězd je).

Ostré hvězdy a malý šum

Jak už bylo řečeno (a někteří z vás se tím po vlastních zkušenostech trápí), při pořizování fotografií nočních hvězdnatých scenérií je prakticky prvním problémem v pořadí šum. Šumu se zkrátka nikdy pořádně nezbavíme. Vzniká několika způsoby, z nichž ten nejzákladnější pochází z čipu důsledkem fotoelektrických procesů. Dnešní fotoaparáty už většinou mají vestavěnou funkci potlačení šumu, která funguje asi tak, že po ukončení expozice vytvoří foťák ještě jednu temnou expozici pro vyhodnocení tzv. šumové masky, a tu potom od původního snímku odečte. Šumová maska je ovšem proměnlivá a tento krok je proto pro odstranění šumu na noční fotografii vysoce nedostatečný (a co víc, někdy i škodlivý). Obecně platí, že šum je tím vyšší, čím vyšší je okolní teplota a rovněž čím vyšší ISO (nastavená citlivost čipu) se užívá. Metod jak se zbavit šumu, je celá řada – od chlazení fotoaparátu pro matematické procesy, ke kterým se ještě dostaneme. Než ale začneme řešit složitější postupy, jak se šumu zbavit, položme si otázku: Dá se nějak hravě náročná práce se šumem obejít? Odpověď: Do uspokojivé míry ano.

Cestou, jak se šumem až tak výrazně nezabývat, je tvorba panoramatických snímků. To znamená jednoduše fakt, že místo toho, abyste brali do rukou širokoúhlý objektiv, například 8 mm s polem přes 170 ° v diagonálním rozměru snímku, a pořídili s ním jeden snímek, pokusíte se stejnou oblast nasnímat objektivem s větší ohniskovou vzdáleností okolo 20 mm. Ideální je zvolit (zakoupit) světelný objektiv s hodnotou aspoň f = 1,8 (čím menší číslo, tím lépe). Pochopitelně budete muset v reálu mírně přiclonit, ale už ten světelný zisk oproti např. f = 3,5 bude hrát mimořádně významnou roli. V praxi je pak pořizování mozaiky nočního nebe poněkud ošemetné zejména v tom, že oproti jednomu širokoúhlému záběru trvá pořízení dat do mozaiky o něco déle, řádově několik minut. A tak musíte uvážit i rotaci Země a případnou rychle sunoucí se oblačnost pro následnou práci při skládání mozaiky v počítači. Výhodou metody je ovšem fakt, že šumová zrnka se vám zmenší téměř na tolik, kolik jednotlivých snímků nasázíte v mozaice vedle sebe, budete-li výsledný snímek porovnávat ve stejném rozlišení s obrázkem pořízeným přes širokoúhlý objektiv. Jen téměř proto, že musíte při tvorbě mozaiky myslet na vzájemný překryv obrázků, aby se měly jak identifikovat s polem vedlejšího či následujícího snímku. A jako mimořádný bonus se na výsledném obrázku objeví značně bohatší hvězdné pole a jednotlivé hvězdy budou mnohem ostřejší než na jediném širokoúhlém obrázku. Při větším ohnisku totiž pochopitelně zabíráte menší část oblohy a celková mozaika pak musí mít zákonitě vyšší rozlišení než jeden samostatný snímek. Když jej pak zmenšíte na ekvivalent jediného snímku, je oproti němu znatelně bohatší na detaily a viditelně ostřejší.

Jak na to?

Fotoaparát opět připevněte ke stativu, který musí být pokud možno vodorovně ustaven a mít jemně povolené aretační šrouby (ne tak, aby se při expozici hlava stativu pod vahou aparátu stáčela, ale tak, aby se dalo nepříliš hrubou silou rychle pootočit o kus vedle či nahoru). Nastavte manuální režim, doostřete (ideálně přes life-view náhled), zvolte vhodné ISO a expoziční čas. Pro 24 mm je dobrý čas 10-15 sekund v závislosti na vzdálenosti od nebeského pólu; čím dál, tím kratší čas volíte. Panoramatickou fotografii je třeba začít od krajiny, resp. obzoru, a postupovat vodorovně v řádkách. Tím se vyvarujete problému s pohybem hvězd za obzor v důsledku rotace Země v době pořizování fotografie. Každý snímek musí mít zhruba 1/3 překryv s předchozím i následujícím. Jakmile dokončíte spodní řádek mozaiky, posuňte vzhůru nad poslední pořízený snímek (opět aby byl překryv asi 1/3 se spodním obrázkem) a postup opakujte pro druhý řádek. Takto „housenkovitě“ snímejte, dokud nezaberete celé plánované pole. Snímky pak v počítači můžete pospojovat v jakémkoliv editoru panoramat (Photoshop, PT Gui, GigaPan…) s tím, že možná bude třeba softwaru asistovat při rozeznání hvězdných polí, aby se lépe připnuly jednotlivé segmenty mozaiky k sobě.

Pár tipů

Vezměte si s sebou, máte-li možnost, i ten širokoúhlý objektiv. Před tvorbou panoramatu si udělejte jeden testovací snímek celého pole, abyste viděli, jak by panorama mohlo ve výsledku vypadat a jaké části oblohy lze pro ušetření času vynechat. Mějte po ruce kabelovou spoušť, abyste neztráceli čas expozicí se zpožděním (nikdy nezačínejte expozici fyzickým zmáčknutím spouště, můžete roztřást aparaturu). Zkuste si na internetu najít a zakoupit vhodný světelný objektiv s pevným ohniskem okolo 20 mm. Bude se vám hodit i na spoustu jiných foto-záměrů pod noční oblohou. Pokud vás to opravdu baví, investujte do takového objektivu, vyplatí se to!

Malá planeta nebo Díra do oblohy?

S postupně rostoucí praxí při tvorbě panoramat je pochopitelně v nabídce další otázka: Jak velké zorné pole lze touto metodou zabrat, pakliže ani širší záběr neztrácí na zajímavosti? Otázka se týká především faktu, že čím větší oblast chceme mozaikovitou cestou zachytit, tím déle nám to celé potrvá a tím více je celá práce závislá na rychlosti změn na fotografované scenérii. Takže jaká je odpověď? Čím větší trpělivost a lepší podmínky, tím více. A „zmapovat“ můžete v podstatě celou kulovou plochu kolem vás. Záhy se tak dostáváte na práh dveří dalšího světa dnes již populární krajinářské astrofotografie, tzv. malých planet nebo děr do oblohy. 

Tato stále ještě mírně nezvyklá kulová panoramata vznikají s jediným účelem – ve značně vyšším rozlišení nahradit snímky pořízené širokoúhlým objektivem typu fish-eye. Ohromnou výhodou je, že krom nesrovnatelně vyššího rozlišení (které roste s hodnotou ohniskové vzdálenosti užitého objektivu) si lze hrát s výslednou geometrií a projekcí obrazu a dávat tak snímku zcela nový, někdy až provokativně inovátorský háv. Malou planetu je vhodné pořídit v momentě, kdy je zajímavý obzor kolem dokola a na nebi je to nejpěknější rovněž při obzoru (například výrazné stromy, věžáky, krásný gotický kostel, nad ním „leží“ Mléčná dráha, výrazná konjunkce, Venušin pás, bolid apod.), zatímco díru do oblohy pořizujeme z praktických důvodů jen tehdy, je-li nebe plné něčeho nesmírně zajímavého (například airglow, trasa Mléčné dráhy přes zodiakální most, odraz Mléčné dráhy o většinově vodní horizont focený někde na ostrově…). Oba typy projekce se přitom pořizují stejnou cestou – snahou je zabrat vše v oblasti větší, než je poloprostor (čili více než jen od obzoru k nadhlavníku či pod nohy). Ten přesah je mimořádně důležitý právě pro vkusnou návaznost mezi terénem a oblohou v obou případech projekce. Zároveň umožňuje doladit závěrečnou kompozici obrazu, například vhodně umístit výraznější útvary v terénu do rohů snímku a podobně. Nikdy totiž přesně nevíte, co na celé projekci bude v závěru nejzajímavější. Proto je malá planeta i díra do oblohy zahalena rouškou tajemna i vzrušení až do závěrečného zpracování.

Jak na to?

S nastavením postupujte úplně stejně jako u tvorby panoramat. Rozdíl nastává v konceptu pořizování sekvence. Začínáte u té části obzoru, která má pokud možno nejméně výrazných změn v terénu (to kvůli snadnější retuši – za dobu pořízení celé sekvence obzoru kolem dokola se obloha mírně pootočí a vznikne automatizovaně nespojitelná šroubovice, která se pak musí ručně napojit). Snímky fotíte nejprve kolem obzoru, dokud jej neodfotíte celý. Pak posunete směr pohledu nad/pod „obzorový kruh“ a začnete znovu kolem dokola. Takto postupně odfotíte celou oblohu/zemi. Čím větší ohnisko objektivu, tím delší a náročnější práce, ale tím větší rozlišení (a menší šum při zmenšení snímku). Pro plnoformátovou digitální zrcadlovku se nebojte použít objektiv okolo 20 mm, jinak užijte spíše 10-15 mm. Snímky pak spojíte dohromady v PT Gui, GigaPan či jiném editoru panoramat. Projekci zvolte stereoskopickou (oblast u okrajů se roztáhne) nebo fulldome (resp. fullframe) pro simulaci záběru rybím okem.

Pár tipů

Vždy si vybírejte místo se zajímavým(y) objektem(ty) na obzoru. Krásná chata se špičatou střechou, bohatě rozvětvený strom, auto s odlesky nočního nebe. Pokud budete mít koho do scény postavit, nechte jej pěkně pózovat. To vše dělá tato neobvyklá kulová panoramata tak atraktivní. Pokud tvoříte malou planetu, měla by krom obzoru mít zajímavý terén „pod nohama“. Oblíbeným aktérem na zemi je sněhová pokrývka, v níž se ukrývají cesty lidských stop a jiné útvary.

Nechme to na matematice…

Zatím jsme se zabývali cestami, jak šum prostě eliminovat na vlídnou úroveň. Ale dá se ho zbavit úplně? Pochopitelně se šumu zcela nezbavíte, neboť má do jisté míry náhodný charakter a navíc má hned několik fyzikálních původů. Pakliže pořídíte za sebou dva snímky stejné oblasti za stejných podmínek (uvažujeme ideální stav, kdy se focená oblast naprosto nemění), na konkrétní buňku senzoru (pixel) by se mělo zaznamenat stejné množství jasu, tedy signál reprezentovaný stejným množstvím elektronů vybuzených stejným množstvím na buňku dopadnuvších fotonů. Ale bohužel tomu tak není, každý snímek obsahuje i informace o různých typech šumu na čipu. První z nich je tzv. tepelný šum vznikající náhodnou fluktuací elektronů na čipu vlivem tzv. temného proudu, díky němuž i při zakrytém objektivu bez působení světla z vnějšku nějaký šum zaznamenáme. Tato odchylka roste s okolní teplotou, její hodnoty jsou pro každý pixel různé. Druhým významným typem šumu je tzv. vyčítací šum, který vzniká při následném převodu analogové informace do digitálního datového úložiště (na kartu). Oba druhy šumu se dají částečně odstranit tzv. temnými snímky (viz níže) a hlavně pak skládáním snímků na sebe a průměrováním šumové masky.

Z předchozích řádek je jasné, že šumová maska je na dvou následně pořízených snímcích rozdílná a statisticky velmi obtížně předvídatelná. I když se míra odchylky signál-šum u každé buňky čipu řídí určitou pravděpodobnostní charakteristikou, ideální je pořídit tolik snímků, aby jejich zprůměrováním byla poměr signál-šum již zanedbatelný (směrodatná odchylka šumu klesá s druhou odmocninou počtu snímků). A právě to je metoda, která vede ke kvalitně (byť časově náročně) zpracovaným snímkům noční oblohy, které se mohou pyšnit čistotou bez viditelného šumu. 

Astronomové touto cestou kalibrují své obrázky k následným procedurám vedoucím například k fantastickým záběrům z Hubbleova teleskopu. Ovšem i krajinářská noční fotografie tímto způsobem získá mnohem čistší vzhled a hlavně je přístupná výraznějším zásahům. Při pořizování noční fotografie navíc touto cestou můžeme i bez použití náročného vybavení pořídit z pouhého stativu dlouhou expozici oblohy a zvýraznit tak značně méně odhalitelné struktury například v centru Mléčné dráhy než při jediné expozici. Dělá se to tak, že danou oblast vyfotografujete sekvenčně několika desítkami stejných expozic za sebou (stejná délka, ISO, nastavení objektivu) a pak k nim pořídíte tzv. temné snímky (darkframy). Těch by mělo být 2-3x více jak pořízených snímků určených k následnému složení. Dělají se jednoduše tak, že po plánované sekvenci zakryjete objektiv (nesmí se do čipu dostat vůbec žádné světlo z vnějšku!) a pak necháte přístroj fotit při stejné citlivosti ISO, stejně dlouhé expozice za těch teplotních podmínek, které zrovna panují. Darkframy se následně použijí pro statistickou analýzu šumové masky způsobené zejména temným proudem na senzoru v podmínkách, v jakých jste fotili oblohu. Výsledek, takzvaný master-dark, vznikne zprůměrováním všech dílčích darkframů. Odečte se od každého obrázku a takto kalibrované snímky se následně přičtou na sebe. Výsledný snímek pak bude jakousi matematicky prodlouženou expozicí opravenou o znehodnocující šum. Pochopitelně tuto metodu doporučuji použít na místě, kde je opravdu přírodně tmavá obloha a při snímání nedochází k zachycení parazitního umělého osvětlení. Názornou ukázku výsledků naleznete na stránce programu Deep Sky Stacker.

Jak na to?

Fotoaparát pevně ustavíte na stativu a manuálně zaostříte (ideálně přes life-view). Dále je potřeba nastavit vhodné ISO (nemusíte se bát volit značně vyšší než obvykle), objektiv jemně přicloníte pro eliminaci optických vad a rovněž pro větší ostrost. Expozici zvolíte takovou, aby byly hvězdy na snímku ještě v rámci možností bodové a jejich pohyb byl vidět až při velkém přiblížení snímku. Pro širokoúhlé objektivy u neplnoformátových fotoaparátů mezi 8-10 mm volíte 20-25 sekund, při ohniskové vzdálenosti do 25 mm je expoziční čas 10-15 sekund dostatečný. Než začnete fotit, počkáte, dokud se fotoaparát nezahřeje/nevychladí na venkovní teplotu. Rovněž počítejte s tím, že sám fotoaparát se zahřívá prací vnitřní elektroniky a někdy i první snímky z dat k následnému zpracování budete muset vyřadit. S tímto vědomím manuálně zvolte kontinuální snímání a kabelovou spouští spusťte sekvenci. Po nasnímaných 40-60 snímcích zakryjete objektiv (či jej vyjmete a zavřete tělo foťáku) a nasnímáte dalších 100-150 darkframů. V počítači pak snímky přehledně rozdělíte, načtete například v programu Deep Sky Stacker (freeware) nebo MRAW (rovněž zdarma) a snímky zkalibrujete (odečtete darkframy). Vzájemné přičtení kalibrovaných snímků na sebe ovládá rovněž Deep Sky Stacker, dále pak IRIS nebo například již komerční Registar. V současné době je čím dál oblíbenější univerzální PixInsight (rovněž komerční licence). Samotný postup při práci v jednotlivých programech najdete přímo na stránkách softwarů; zručnější z vás si pochopitelně mohou takový program napsat sami. Výsledné snímky si pak podle potřeby dodatečně upravíte v nějakém fotografickém editoru.

Pár tipů

Další problém, na který při zpracování touto cestou narazíte, je rozmazaná krajina vlivem rotace Země. Jak se snímky skládají na sebe, přičítají se na hvězdy, nikoliv na krajinu. Bohužel matematická cesta ke složení snímků na hvězdy i na krajinu je poměrně obšírná a dosti nedokonalá. Každý fotograf proto hledá jiné cesty, jak si s tím poradit. Pochopitelně nejsnazší, i když v očích mnoha kritiků ne příliš korektní, je složit kalibrované obrázky na krajinu (například naskládáním vrstev v Photoshopu, existují ovšem i sofistikovanější cesty) a výsledný obraz manuálně zkombinovat s vytvořeným obrazem hvězd. Využívá se poloha hvězdných stop na krajinové složenině (složením snímků na krajinu v podstatě vzniká obraz typu startrails; po sesazení se horní polovina snímku prostě odmaže a vrstva s krajinou se přičte do obrazu s hvězdami). Dejte si pozor na bohatě rozvětvené stromy, s nimi je tvorba ostré krajiny a následné sesazení na hvězdy dosti komplikovaná. Složeniny mohou rovněž sloužit k tvorbě mozaiky a jsou mimořádně podmanivé. Jednotlivé snímky mozaiky mají totiž totiž matematickou cestou prodlouženou expozici. Dají se tak dělat krásné mapy struktur v Mléčné dráze včetně bohaté sítě temných mlhovin, které fantasticky vyniknou.

Pro snazší pochopení postupu zpracování můžete využít návod (formát PDF, 4,6 MB). Návod obsahuje obecně popsanou cestu od pořízení dat přes jejich identifikaci a kalibraci až k závěrečnému postupu pomocí dostupných softwarů na internetu. Návod je KE STAŽENÍ ZDE (~15MB).

Jen krůček k filmařině

Takové množství nasnímaných dat stejných vlastností je určitě vhodné schovat do nějakého digitálního šuplíku. Máte-li totiž pro každý záběr takových 60 obrázků, jste jen krůček od proslulé noční „filmařiny“. Nastřádaná data (i bez kalibrace) se úžasně hodí pro tzv. časosběr (anglicky timelapse), tedy video tvořené z obrázků s vysokým rozlišením. Zatímco běžné digitální videokamery nám mohou poskytnout obraz ve full HD, tedy v přepočtu až 1920 pixelů ve větším rozměru, fotografie v plné velikosti mají více jak dvojnásobné rozlišení. Navíc pořídit videokamerou noční záběr s hvězdami či Mléčnou dráhou je kvůli její citlivosti nevhodné (pořád mluvíme o běžných digitálních videokamerách dostupných v elektroobchodech). Jednotlivé snímky časoměru již zabírají kýženou scenérii při požadované citlivosti a není třeba nic víc než je transformovat do videa. Ve vybraném video-editoru (internet jich nabízí celou řadu, některé dokonce přímo pro tvorbu časosběrů a zdarma) nastavíte sekvenci 25 snímků za sekundu, což je běžný frekvenční formát PAL, a vytvoříte video. Mějte na paměti, že k videu je tedy třeba několik desítek stejně exponovaných snímků; například 50 snímků vyjde na 2sekundové video. Videa si pak uchováte a s vhodným filmařským záměrem z nich pak časem můžete vytvořit nějaký delší režisérský počin. Fantazii se meze nekladou…