Hledání Země-nezemě (5): V cudzom meste - závěr

Pak zastavil kousek nad náma bílý autobus typického vzhledu a nezbylo než po něm vystartovat, protože nemohl jet nikam jinam než do Sevanu. Osazenstvo zadního sedadla bylo opět typicky místně extrovertní a mělo potřebu se socializovat a seznamovat mě s místními děvčaty. Většinou mě zdejší lidé na první pohled odhadují na Rusa, Ukrajince nebo občas Poláka. Na Ukrajině by si mě ovšem s místním asi nikdo nespletl, děvčata v Oděse tvrdila, že je na první pohled vidět, že jsem cizinec, protože mám prý na místní poměry příliš dobrácký a roztomilý kukuč.

Nu co už, dojel jsem do Sevanu, na místní poměry velikého letoviska, a došel na autobusák, kde skoro vzápětí vyrážela maršrutka do Jerevanu. Uháněli jsme stokilometrovou rychlostí po místní dálnici a opět jsem obdivně koukal po místní hornaté kamenité přírodě. Jezero Sevan leží asi 2000 metrů nad mořem a Jerevan asi 1000, což znamená značný rozdíl v klimatu. Po příjezdu do Jerevanu do mě stejně jako v Tbilisi udeřilo horko. Byl jsem kdesi na periferii, ale doptal jsem se na bus do centra, kde jsem nutně potřeboval na síť. Ilkka, asi 60letý Fin žijící v Jerevanu, mi přes couchsurfing nabídl střechu nad hlavou. Potřeboval jsem jeho adresu nebo telefon. Po nějaké hoďce mi zavolal a vyrazil jsem metrem pouze jednu zastávku do jeho bydliště v parlamentní čtvrti.

Ilkka se ukázal jako ohromně zajímavý člověk. Je to pravděpodobně jediný Fin žijící v Arménii. Jeho žena je Arménka a když ve svém věku sekl s prací, ukázalo se, že Španělsko se spoustou cizinců nebude to pravé, tak se usadil zde v Jerevanu. Má pravý finský dřevěný dům, pěkně zařízený i s pravou finskou saunou. Asi moje nejlepší postel na celé této cestě a právě jako ty nejlepší věci v životě - zadara. Ilkka je sociolog a byl konzultant pro různé velké firmy, vlády a místní komunity. Vypráví ohromné historky o zdejších poměrech, například o bývalém starostovi Jerevanu, který svou funkci vyhrál v pokeru. Skončil tehdy, když jeho žena na nějaké oficiální akci nedostala požadované místo v první řadě, které bylo určeno pro patriarchu místní církve. Milý starosta poněkud neuváženě zareagoval tím, že poslal svého šéfa ochranky zmydlit dotyčného člověka zodpovědného za zasedací pořádek tak, že skončil v nemocnici. Prezident si ho pak zavolal na kobereček a dal mu dvě možnosti: "Buď vypadneš sám, nebo tě vyhodím já." Tak to byl konec funkce vyhrané v pokeru. Dále mi vykládal o místní oligarchii, s kterou byla obzvláštní štrapáce když pomáhal budovat lyžařské středisko u Sevanu. Lidé zde taky ztrácejí trpělivost, jako například loni, když kvetlo svými explozemi arabské jaro, sešlo se na opoziční demonstraci v Jerevanu 200 000 lidí. Je poněkud "zvláštní", že pak ve volbách opozice dostala jen 60 000 hlasů.

Večer mě Ilkka provedl po městě. Šli jsme napřed na tzv. Kaskádu, obří schodiště, které má i vnitřní prostory a pod kterým jsou různé sochy. Zvláště výstava skleněných plastik mě velice zaujala a připomenula mi mé dětské přání stát se sklářem. Prošli jsme pak středem města kolem budovy opery až na náměstí Republiky s obřími stalinskými stavbami ze třicátých let. Zde jsme si dali večeři za cenu, která by v centru Prahy byla považována za trapnou. Večerní Jerevan se pak ukázal velice hezkým městem evropského vzhledu. Navíc je docela klidný a vzduch je zde překvapivě čistý. Většina aut i autobusů tu jezdí na LPG, protože zde to vyjde asi třikrát levněji než benzín. I ten je zde levnější, asi euro za litr.

Sobota - můj poslední den v Arménii. Domluvili jsme se s Ilkkou, že zavoláme jeho známého řidiče, aby nás vzal na několik zajímavých míst za město. Ceny taxíků jsou zde velice nízké, jezdí se zde vesměs za 100 dramů = 5 korun za kilometr. Zastavili jsme se napřed u Muzea genocidy, které je kus mimo centrum. Byli jsme tam moc brzo, takže jsem si mohl prohlídnout akorát velký památník. Zhruba v 40-kilometrové vzdálenosti se majestátně tyčila hora Ararat, kde měl přistát Noe se svou archou. Právě kvůli otázce genocidy, kdy v době kolem první světové války Turci pozabíjeli asi milion Arménů, jsou hranice s Tureckem uzavřeny. Nejsem snad naposled v Jerevanu, tak se do tohoto muzea třeba dostanu příště. Prý je to silný zážitek, takže těm citlivějším je doporučeno vzít si zásobu kapesníků. Ilkka to ovšem ohodnotil tak, že místní příliš žijí v minulosti, že celá historie Arménie je historií samých proher a že poslední válku o Náhorní Karabach by nikdy nemohli vyhrát nebýt vydatné pomoci z Ruska.

Jeli jsme pak do Bjurakanu, kde se nachází největší arménská hvězdárna. Přišlo by mi škoda na této cestě nenavštívit aspoň jednu. Byl nám přidělen anglicky mluvící vědec coby průvodce a vydali jsme se na prohlídku. Docela jsem s ním cítil, protože sám jsem si takových provádění na hvězdárně v Ondřejově užil spoustu. Byli jsme postupně provedeni rozsáhlým areálem, který i tím parkem opravdu připomíná Ondřejov. Nakonec jsme se dostali k největšímu dalekohledu v zemi, 2,6 metrovému Schmidtově reflektoru uvedeném do provozu v roce 1965. Zaujala mě zvláště informace, že přímo v areálu mají svou vlastní napařovačku na znovupokovení zrcadla, ale ještě ji nikdy nepoužili. Celkově je zde vidět nedostatek financí, za SSSR zde pracovalo asi 400 lidí, dnes kolem 100. Zkoumají se zde hlavně všelijaké hvězdy, galaxie, černé díry, kvasary a další vesmírná havěť. Je zde všudypřítomný odkaz akademika Viktora Ambarcumjana, jednoho z největších astrofyziků, kterého v SSSR kdy měli. Do jeho muzea jsme už ovšem nešli, i tak to bylo dost dlouhé a určitě tady taky počká do příště.

Jeli jsme pak stále výš k jezeru Kari Lič, které leží na úpatí jižního vrcholu hory Aragat. Ta má kolem 4000 metrů a jezera jsou asi o výškových 500 metrů níže. Pomalu jsme stoupali nahoru, výšku jsem ucítil i zalehnutím v uších. Krajina byla ohromná, s rozlehlými horskými pastvinami s ovcemi a koňmi. Nakonec jsme dojeli až k jezeru, asi 3500 metrů nad mořem, nejvýš, kde jsem kdy byl. Tohle se ovšem nepočítá, bylo to moc snadné vyjet sem autem. Šel jsem pak na chvíli sám ještě o kus výš nad parkoviště u komplexu staveb, kde je nějaký hotel a ústav pro výzkum kosmického záření. Radši jsem se rychle vrátil, Ilkka má nějaké problémy s krevním tlakem a měl z této nadmořské výšky docela obavy, tak jsem zrovna netoužil po tom, aby to s mým hostitelem kleplo. Opustili jsme horu Aragat zahalenou ve hřmících mracích a vydali se na cestu zpět. Mít tak 3 hodiny pro sebe, hned bych se na ni vydal. Je prý ale lepší vyrazit co nejdřív ráno, kolem 10 hodin dopoledne se zahalí jako cudná nevěsta do mračného závoje.

Cestou dolů jsme ještě zastavili u pevnosti Amberd, krásné rozlehlé ruiny ze 7. století, na kterou nezbylo než vylézt. Vedle je ještě kostel Vahramašen z roku 1026, typicky arménský. Cesta nahoru a dolů k těmto místům byla o dost delší než jsme čekali, takže odtud už jsme se vrátili přímo do Jerevanu, pozorujíc na výpadovce domy oligarchů, z nichž jeden je obzvláštní ukázkou nevkusu ve stylu antického paláce. V nějaké další typicky arménské restauraci jsme se oba za 7000 "Mickey Mouse peněz" výborně naobědvali. Takto místní měnu prý kdysi označili Ilkkovi krajané, kteří za rozsáhlou večerní párty utratili asi milion dramů.

Pokračoval jsem pak sám do Národní galerie, ale nezbylo než těžce volit, zda galerii nebo muzeum historie Arménie, protože jsem na to vše měl jen asi hodinu a půl. Vzal jsem teda tu historii a prohlížel všechny ty artefakty od doby kamenné, přes antiku, středověk, arménskou genocidu, až po válku o Náhorní Karabach a světlé zítřky s evropskými a americkými dotacemi. Národní galerie zůstane opět na příště.

Vyměnil jsem posledních 20 evropských chechtáků a vyrazil na bleší trh koupit pár dárečků pro nejbližší. Jelikož vybírat z bankomatu jsem po předchozí zkušenosti už nechtěl, na naprostou většinu z vás se nic nedostalo. Stejně to bylo nejlepší místo na podobný nákup v Jerevanu a ruskojazyčné smlouvání mi zajistilo dobré ceny. Jinak se odtud vozí zvláště místní koňak, známý Ararat. V této továrně mají i muzeum a všelijaké sklepy s archivními ročníky, z nichž jeden údajně bude otevřen jen tehdy, až nastane skutečný mír v Náhorním Karabachu.

Vydal jsem se pak domů k Ilkkovi a ten mezitím roztopil svou saunu. Bylo docela fajn vypotit ze sebe všechen prach z cest a poslouchat Ilkkovy historky o jeho zemi. V sauně se prý ve Finsku řeší všechny nejdůležitější záležitosti, včetně porodu a úmrtí. Jinak mají Finové hrozně rádi sázení a soutěžení, například v disciplíně nesení manželky na dva kilometry, nebo kdo vydrží více horké páry v sauně. Tuhle soutěž ovšem museli utnout, když finský a ruský šampion vygradovali svůj duel natolik, že finský saunista skončil na jednotce intenzivní péče a ten ruský pohřben v severském permafrostu.

Pak už jsem se vícemeně sbalil a jen okupoval jeden z Ilkkových počítačů a mimojiné psal minulý Liebesbrief pro vás. Na 2 hodiny v noci jsem měl domluven odvoz k letadlu s naším řidičem. Dost rychle jsme se dostali až k hypermoderní budově letiště Zvartnoc. Tam nezbylo než si odbýt nepříjemné procedury pro všechny potenciální teroristy a čekat na svoje svezení domů. Kolem čtvrté hodiny ranní jsme se dočkali a byli vpuštěni do trupu bílého Airbusu se vznešeným modrým nápisem LOT. V takovouto nelidskou noční hodinu se nejspíš přes Kavkaz lítá proto, že se ušetří nějaké palivo. Za úsvitu je vzduch nejchladnější, a tedy nejtěžší a nejhustší a nejlíp nese. Kolem páté hodiny jsme tedy konečně vyrazili na projížďku po letištní ploše. Pilot je evidentně sekáč, poslední zatáčku na začátku dráhy pouze doprovodí stručným "Startujeme" a bez zastavování okotlí všechny dva motory na plný výkon a s pořádným zrychlením rozběhne svůj stroj po betonu až do oblak. Nabíráme výšku a koukám na noční Jerevan a hory okolo.

Tohle teda stálo za to. Kvůli mé spontánnosti a neochotě cokoliv příliš plánovat tahle cesta byla docela drahá (například jednosměrná letenka za cenu, za kterou jiné svezou dvakrát, pořád ale dvakrát levnější než do Prahy nebo Vídně). Jak ale správně řekl náš jerevanský řidič, právě tohle je to, co z života zůstane natrvalo, na rozdíl od peněz, majetku, nebo titulů před jménem a za jménem. Není taky nad to občas se takto vyřádit a vyblbnout a pozapomenout na práci, studium, účty a podobné civilizační vymoženosti. Nezbyde než se sem vydat někdy znova, v Gruzii čeká na návštěvu Mccheta, spirituální centrum země, Rustavi se svými obřími rozpadlými fabrikami, Gori se Stalinovým muzeum a se šrámy, utrpěnými za války s Ruskem před čtyřmi lety, ale hlavně hory na východě země, Kazbegi a spol. V Arménii mi taky jaksi utekla největší katedrála ve Zvartnoci a klášter Geghard, ale zvláště mě lákal Náhorní Karabach, skutečná země-nezemě, která sice evidentně existuje, ale na mapách ji všichni tvrdohlavě kreslí jako kus Azerbajdžánu. Rád bych viděl Stěpanakert, který plnil naše zprávy před dvaceti lety.

Jinak vše proběhlo bez problémů, i výbava v báglu se osvědčila a já jsem opět o něco silnější, opálenější a sebevědomější. Do příště se možná naučím trochu zpívat, protože při dlouhých procházkách s těžkým báglem by se to hodilo. V Areguni mě napadaly pouze povzbudivé sloky typu:

"Cesta je bič, je zlá, jak pouliční dáma,
má v ruce štítky, v pase staniol..."

Taky jsem často toužil po tom, být o něco movitější a cestování řešit půjčeným autem. Nejsem vůbec příznivce automobilismu, který způsobuje víc škody než užitku, ale jednou za rok by mi to snad bylo odpuštěno. Nejlepší auto je pro mě cizí auto, zvláště když je člověk 3000 kilometrů od domova a v případě kleknutí stroje jen sebere svůj bágl a stopne si někoho jiného, ať si to řeší půjčovna s pojišťovnou. Byl by to asi větší kus svobody než pořád někde čekat na svou maršrutku, tramvaj, stopa nebo ponorku.

To je tedy konec tohoto příběhu. Letadlo dosedlo na letišti Fryderyka Chopina ve Varšavě a pak jen místní MHD, krásný vlak, který mě za chvíli hodil přes třetinu Polska do Sosnowce, kde mě u nádraží přivítala momentálně nejhezčí a nejchytřejší holčička na světě.

Možná vám trochu vrtá hlavou, kam na všechny tyhle věci chodím a kde beru tu energii na takovéhle vylomeniny nebo kdo se tak o mě stará a kdo mě to naučil. Máte to o pár řádků níž a tím se s vámi loučím.

Žalm 121:
1 Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
2 Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.
3 Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.
4 Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.
5 Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
6 Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.
7 Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.
8 Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.

---

Pětidílný cestopis člena ČAS Ondřeje Mikulaštíka z jeho červencové cesty do Gruzie a Arménie (v roce 2012), původně posílán jako mailové zprávy přímo z cesty. Milovníkům českého jazyka se omlouváme za jeho mírně nedbalý styl a milovníkům astronomie za to, že s astronomií příliš nesouvisí.

Věnováno památce Emila Březiny (1975-2012), mého blízkého kamaráda, kolegy a vzácného člověka.

---

Všechny díly:
1. Úvod
2. Hučali sa hory
3. Radio Gyumri
4. Poklad na Stříbrném jezeře
5. V cudzom meste - závěr