Pozoruhodné atmosférické úkazy v lednu a výhled na únor

Ohlédnutí za lednem

Na úvod vybíráme několik zdařilých fotografií pozoruhodných optických jevů v atmosféře, které pořídili čtenáři. I v lednové várce snímků bylo z čeho vybírat.

Irizace oblaků 8. ledna 2016

Vrchol Boubína přichystal pro pozorovatele Romana Szpuka nevšední podívanou, když zde 8. ledna tohoto roku zaznamenal výraznou irizaci oblaků. Jde o sytě zbarvenou oblačnost v úhlové vzdálenosti několika stupňů od Slunce, kde můžeme pozorovat sledy spektrálních barev. Jev vzniká ohybem a interferencí světla při průchodu tenkou oblačností tvořenou drobnými kapičkami přechlazené vody o stejné velikosti. Překvapivou barevnost přichystaly tenké oblaky druhu altokumulus i cáry orografického stratu.

Halové jevy 18. ledna 2016

Jak jsme jasnozřivě „varovali“ v lednovém výhledu, bylo možné očekávat halové jevy vzniklé nejen na vysoké řasovité oblačnosti, ale též na ledových krystalech v přízemní vrstvě ovzduší a to zejména v okolí lyžařských areálů s umělým zasněžováním. Stalo se tak například 18. ledna ve svazích pod Kozákovem mezi obcemi Chuchelna a Komárov. Miroslav Erlebach zde v poletujících ledových krystalech ozářených slunečními paprsky pozoroval celou plejádu halových jevů. Úkazu dominovala jasná parhelia (vedlejší slunce) a malé halo, které svrchu zdobil jeho horní dotykový oblouk. Sluncem navíc svisle procházel halový sloup a vodorovně pak bělavý pás – část parhelického kruhu, který vzniká odrazem paprsků od svisle orientovaných plošek ledových krystalů.

Titulní fotografie pak představuje složeninu snímků halových jevů, které pohotově zachytila 6. ledna ve Francii ve Vars Soňa Kolbábková. Na snímku jsou dobře patrné jednotlivé ledové krystaly nacházející se těsně před objektivem. Barevný oblouk vpravo ve zhruba dvojnásobné vzdálenosti od Slunce než malé halo není velké halo, ale supralaterální oblouk, který v dolní části přechází v tzv. infralaterální oblouk. Oba oblouky vznikají na ledových krystalech ve tvaru ležatých šestibokých sloupků. Na stejně orientovaných krystalech vzniká i horní dotykový oblouk malého hala – a ten je na snímku též zřetelný.

Halové jevy, tentokrát na noční obloze okolo Měsíce, zachytila spolu s výrazným bolidem i celooblohová kamera na Churáňově, která je součástí Evropské bolidové sítě. Bolid, který zazářil 19. ledna v atmosféře nad Rakouskem, je označen šipkou.

Modrý paprsek 22. ledna 2016

Poslední vybraný snímek z lednové nadílky pak zobrazuje těsně nad kostrbatým slunečním kotoučem modrý fragment. Tento odštěpek deformovaného disku zazářil na krátký okamžik díky lomu světla při průchodu vrstvami ovzduší s rozdílným indexem lomu. Pro Mariána Runkase, který jev zaznamenal 22. ledna z rozhledny Mařenka u obce Štěměchy, to muselo být vítané zpestření pozorování západu Slunce.

Výhled na únor

Duha

Duha v zimě? Že by si autor článku chtěl tipem na pozorování duhy ze ctěného čtenáře vystřelit? Ani náhodou! I v zimě se mohou vyskytnout srážky ve formě deště a při současném svitu Slunce tak vzniku duhy nic nebrání. Jak známo, jev vzniká lomem a odrazem světla ve vodních kapkách. Přiložený snímek vypadá poněkud podezřele, neboť ukazuje duhu v zimní krajině s jasnou oblohou. Pořídil jej Milan Černý 13. ledna 2009 v Krkonoších při mrazivém počasí. Zdrojem vodních kapek bylo v tomto případě sněhové dělo, zřejmě špatně seřízené, nebo rozprašovalo vodní kapky bez příměsi aditiva obsahujícího krystalizační jádra. 

Ještě jednu výhodu má zimní duha. Vzhledem k tomu, že její poloměr je asi 42° kolem protislunečního bodu (tam míří stín pozorovatelovy hlavy), může se promítnout kdykoliv během dne nad obzor díky nízké poloze Slunce na zimní obloze. Rezerva je zde dostatečná, neboť deklinace Slunce dosáhne koncem února hodnoty –8°, a Slunce tedy po celý měsíc u nás nevystoupí výše než asi 32° nad obzor.

Halové jevy

Během února máme i nadále šanci při mrazu a vysoké vzdušné vlhkosti spatřit halové jevy také na ledových krystalech v přízemní vrstvě ovzduší. Lednové snímky jsou více než výmluvné. Budete-li mít na takové pozorování štěstí, pokuste se pořídit sérii snímků i zdánlivě nevýrazných částí úkazu – může to pomoci při zpětné identifikaci zachycených halových jevů.  Halové jevy však můžeme pozorovat také u Měsíce několik dní kolem úplňku (ten nastává 22. února).  V noci pak lze halové jevy pozorovat i díky umělému osvětlení – nejčastěji jde o tzv. halové sloupy, ty mohou svou variabilitou překvapit.

Ohybové jevy

Fotografie pěkné irizace oblaků se v tomto článku již objevila. Na tzv. perleťové oblaky jsme upozorňovali již v lednovém výhledu. A to s dovětkem, že za spatřením této vzácné stratosférické oblačnosti bychom se museli vypravit až do Skandinávie. Ovšem situace ve chladném stratosférickém proudění počátkem tohoto měsíce, tedy doslova před několika dny, poněkud posunula výskyt hlášení až do oblasti střední Evropy! Velmi nadějně vypadají záběry dokonce z českých webových kamer sítě ČHMÚ. Zhodnocení tohoto úkazu si nechme na březnový díl našeho seriálu. Perleťové oblaky jsou podtypem polárních stratosférických oblaků, které se tvoří při teplotách pod -80 °C a jsou rozlišovány do dvou typů. Typ II (perleťové oblaky) je tvořen miniaturními ledovými krystaly a projevuje se výraznou irizací (sytě barevné oblaky září výrazně především po nebo před východem Slunce, tedy v době soumraku, kdy je však stratosféra ještě ozařována slunečními paprsky). Typ I a jeho podtypy jsou tvořeny kapičkami přirozeně se vyskytující kyseliny dusičné či dalších pevných a kapalných aerosolů. Tato oblačnost se však projevuje barevně méně výrazně.

Lom světla a zrcadlení

Přelom roku u nás přál v období inverzí i atmosférickému zrcadlení, snad může takto překvapit i únorová obloha. Zvrstvení atmosféry v takovém případě způsobuje rovněž výrazné deformace tvaru vycházejícího či zapadajícího Slunce, které pak může nabývat pyramidovitého tvaru či zubatého vzezření podobně jako na snímku Mariána Runkase výše.

Polární záře

Věřme, že i sluneční aktivita v tomto cyklu ještě má co nabídnout. Pozorování polárních září mohou nahrávat dlouhé zimní noci i blížící se dlouhodobé jarní maximum jejich výskytu.

Noční svítící oblaky

Sezóna výskytu této mezosférické oblačnosti nyní probíhá nad jižní polární oblastí. Rozsah nočních svítících oblaků monitorovaných družicí AIM se nyní již zmenšuje.  Potvrzuje to i složený záběr monitorující výskyt nad Antarktidou. V minulých letech tyto oblaky obvykle vymizely mezi 18. a 23. únorem. Po jejich zmizení nad jižní polokoulí se NLC opět objeví nad severní polární oblastní několik týdnů před letním slunovratem.

Únor nabízí letos jeden den navíc, než obvykle. Nezapomeňte se pak o své fotografie a pozorování atmosférických jevů podělit rovněž s našimi čtenáři. Počátkem března se pak opět shledáme u výběru z únorových snímků a nad dalšími pozorovacími tipy.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Optické úkazy v atmosféře - čtenářská galerie
[2] Čtenářská galerie astro.cz
[3] Pozoruhodné atmosférické úkazy v prosinci 2015 a výhled na leden