Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Vodní vulkanismus na Saturnově měsíci Enceladus

Vodní vulkanismus na Saturnově měsíci Enceladus

Enceladus.jpg
Saturnův malý měsíc Enceladus, který by měl být studený a "mrtvý", poskytuje místo toho důkazy o přítomnosti ledového vulkanismu, tzv. kryovulkanismu. Americká sonda Cassini objevila obrovská oblaka vodní páry nad jižním pólem měsíce a teplé praskliny, kde se vypařuje vodní led a pravděpodobně průběžně doplňuje oblaka páry. Sonda Cassini rovněž potvrdila, že Enceladus je hlavním dodavatelem materiálu pro nejvzdálenější Saturnův prstenec E.

"Enceladus je nejmenší těleso, u kterého byl doposud objeven kryovulkanismus," říká Torrence Johnson, člen vědeckého týmu z JPL, NASA. "Lokalizovaná atmosféra z vodní páry připomíná komety. Teplé skvrny v ledovém a popraskaném povrchu vznikly pravděpodobně jako důsledek ohřevu díky slapovým silám, podobně jako sopky na Jupiterově měsíci Io. Geologicky mladý povrch měsíce Enceladus z vodního ledu, změklého při ohřevu teplem z podpovrchových vrstev, připomíná oblasti na Jupiterových měsících Europa a Ganymed.

Sonda Cassini prolétla ve vzdálenosti 175 km od povrchu měsíce Enceladus 14. 7. 2005. Data, získaná během tohoto průletu, potvrzují přítomnost rozsáhlé a dynamické atmosféry. Tato atmosféra byla poprvé detekována pomocí magnetometru během průletu ve velké vzdálenosti již počátkem tohoto roku.

Pomocí hmotového spektrometru a ultrafialového zobrazovacího spektrografu se podařilo určit, že atmosféra obsahuje vodní páru. Hmotový spektrometr zjistil, že vodní pára tvoří 65 % atmosféry, dalších 20 % představuje molekulární vodík. Zbytek tvoří především oxid uhličitý a malé množství dusíku a oxidu uhelnatého. Kolísání hustoty vodní páry s výškou napovídá, že pochází z lokalizovaného zdroje porovnatelného s geotermální horkou skvrnou. Ultrafialový spektrograf přinesl silný důkaz přítomnosti lokálního oblaku vodní páry.

Fakt, že atmosféra existuje kolem tělesa s mimořádně nízkou gravitací, místo toho, aby unikla do okolního prostředí, je důkazem geologické aktivity měsíce, která je dostatečná k doplňování vodní páry pomalým ale vytrvalým procesem.

Fotografie dokazují, že v okolí jižního pólu měsíce Enceladus se nachází větší množství mladých popraskaných oblastí, než na jeho zbývající části povrchu. Existují zde ledové balvany velikosti velkého domu a dlouhé namodralé trhliny či zlomy, připomínající stopy po tygřích drápech.

Enceladus_01.jpg

Další přístroj sondy Cassini - infračervený spektrometr - zjistil, že jižní pól měsíce Enceladus je teplejší, než se předpokládalo. Teplota poblíž jeho rovníku se pohybuje kolem 80 K (-193 °C), jak se očekávalo. Póly měsíce nutně musí být mnohem chladnější, neboť je Slunce ozařuje velice šikmo. Avšak průměrná teplota jižního pólu dosahuje 85 K (-188 °C), což je mnohem více, než astronomové předpokládali. Malé oblasti, koncentrované poblíž zlomů, jsou dokonce ještě teplejší: teplota v některých místech dosahuje více než 110 K (-163 °C).

"To je tak udivující, jako kdybychom cestovali po zeměkouli a zjistili, že Antarktida je teplejší než Sahara," říká John Spencer (Southwest Research Institute, Boulder, Colorado), člen týmu infračerveného spektrometru.

Vědci zjistili, že teplotní rozdíly na povrchu měsíce Enceladus je obtížné či nemožné vysvětlit za předpokladu, že tepelným zdrojem je pouze sluneční záření. Pravděpodobnější je, že část jižní polární oblasti včetně zlomů nahřívá teplo, unikající z vnitřních oblastí měsíce. Vypařování tohoto teplého ledu na několika místech regionu může rovněž vysvětlit rozdíly hustoty v obsahu vodní páry, detekované dalšími přístroji. Jak může ledové těleso o průměru 500 km generovat vnitřní teplo a proč se toto teplo koncentruje do oblastí kolem jižního pólu měsíce je zatím záhadou.

Analyzátor kosmického prachu na sondě Cassini detekoval velké zvýšení počtu těchto částic v blízkosti měsíce Enceladus. Tato pozorování potvrdila, že Enceladus je zdrojem materiálu pro Saturnův prstenec E. Astronomové předpokládají, že proud mikrometeoroidů vyráží z povrchu měsíce částice, vytvářející trvalý oblak z ledových a prachových částic kolem měsíce Enceladus. Částice, které postupně unikají ze slabého gravitačního pole měsíce, průběžně doplňují prstenec E.

Zdroj: saturn.jpl.nasa
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



18. vesmírný týden 2024

18. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 29. 4. do 5. 5. 2024. Měsíc bude v poslední čtvrti a je vidět hlavně ráno a dopoledne. Slunce je poměrně hodně aktivní. Večer je velmi nízko Jupiter a ráno extrémně nízko Saturn. Pozorovat můžeme několik slabších komet. Český tým studentů uspěl se svým projektem v Houstonu. Čína chystá start rakety CZ-5 s návratovou misí Chang’e 6 pro vzorky z odvrácené strany Měsíce. Sonda Voyager 1 po pěti měsících opět komunikuje normálně a brzy by měla posílat i vědecká data. Před 70 lety objevil Kuiper měsíc Neptunu Nereida a před 30 lety se k Venuši vydala sonda Magellan.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

ic2087

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek „IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč     Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Messier 106

Messier 106 (tiež známa ako NGC 4258) je prechodná špirálová galaxia v súhvezdí Poľovné psy. Objavil ju Pierre Méchain v roku 1781. M106 je od Zeme vzdialená asi 22 až 25 miliónov svetelných rokov. M106 obsahuje aktívne jadro klasifikované ako Seyfert typu 2 a prítomnosť centrálnej supermasívnej čiernej diery bola preukázaná z rádiových vlnových pozorovaní rotácie disku molekulárneho plynu obiehajúceho vo vnútornej oblasti s priemerom svetelného roku okolo čiernej diery. NGC 4217 je možná spoločná galaxia Messier 106. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, GSO 2" komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Siril, Adobe photoshop 169x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 94x360 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 180 flats, master darks, master darkflats 20.4. až 30.4.2024

Další informace »