Neptun pohledem Hubblova kosmického dalekohledu

Neptun je nejvzdálenější obří plynnou planetou ve Sluneční soustavě. Objevil ji německý astronom Johann Galle 23. 9. 1846. V té době se jejím objevem zdvojnásobil průměr známé části Sluneční soustavy. Neptun je od Slunce vzdálen přibližně 4,5 miliardy km, což asi 30násobek vzdálenosti Země. V důsledku slabší přitažlivosti Slunce v této vzdálenosti se Neptun doslova plahočí po své vzdálené oběžné dráze, přičemž jeden oběh kolem Slunce absolvuje za 164,79 roku.

Čtyři publikované obrázky pořídil Hubblův kosmický dalekohled pomocí kamery Wide Field Camera 3 (WFC3) ve dnech 25. až 26. června 2011 během jedné otočky planety kolem rotační osy trvající 16 hodin. Tyto momentky byly pořízeny s odstupem přibližně čtyř hodin, čímž byl zobrazen celý povrch planety. Snímky odhalily přítomnost oblaků ve vysokých šířkách severní i jižní polokoule. Oblaka jsou tvořena krystalky zmrzlého metanu (metanový led).

Na této obří planetě dochází ke střídání ročních období podobně jako na Zemi, protože sklon její rotační osy dosahuje 29° (u Země je to 23,5°). Místo tří měsíců, což je délka trvání jednoho ročního období na Zemi, trvá jedno roční období na Neptunu více než 40 roků.

Jednotlivé snímky ukazují, že na Neptunu je mnohem více oblačnosti než před několika roky, kdy se většina oblačnosti nacházela na jižní polokouli. Pohled Hubblova kosmického dalekohledu odhalil, že oblačná aktivita se přesunula i na severní polokouli. Na jižní polokouli Neptunu nyní panuje období časného léta, na severní polokouli začíná zima.

Na fotografiích z HST je zachycena atmosféra planety; v ní přítomný metan pohlcuje červené světlo, což dodává Neptunu charakteristický akvamarínový nádech. Oblaka jsou zbarvena do růžova, protože odrážejí blízké infračervené záření.

Teplotní rozdíly mezi výrazným vnitřním zdrojem tepla Neptunu a studenými vrcholky jeho oblaků (-160 °C) mohou být spouštěcím mechanismem nestabilit v atmosféře, které pak způsobují velkoškálové změny počasí.

Neptun má zajímavou historii. Byl to Uran, který navedl astronomy na stopu další planety. Uran, sedmá planeta od Slunce, je vnitřním sousedem Neptunu. Britský astronom William Herschel a jeho sestra Caroline objevili Uran v roce 1781, tj. 65 let před objevem Neptunu. Krátce po objevu Uranu si Herschel všiml, že jeho dráha neodpovídá přesně vypočtené poloze podle Newtonovy teorie gravitace. Na základě sledování Uranu v roce 1821 francouzský astronom Alexis Bouvard spekuloval o tom, že může existovat ještě jedna planeta, která gravitačně působí na Uran a může tak ovlivňovat jeho oběžnou dráhu.

O více než dvacet let později Urbain Le Verrier (Francie) a John Couch Adams (Anglie), oba matematikové a astronomové, nezávisle na sobě předpověděli polohu záhadné planety na základě výpočtu gravitačního ovlivňování dráhy Uranu působením hypotetického neviditelného tělesa. Le Verrier poslal zprávu s udáním předpokládané polohy německému astronomovi na berlínské observatoři, kterým byl Johann Gottfried Galle. V průběhu dvou nocí roku 1846 Galle objevil a identifikoval planetu Neptun ve vzdálenosti necelý jeden stupeň od předpokládané polohy. Objev byl uvítán jako velká podpora Newtonovy teorie gravitace a porozumění fungování vesmíru.

Galle však nebyl prvním, kdo spatřil Neptuna na vlastní oči. V prosinci 1612, právě když pozoroval planetu Jupiter a jeho měsíce vlastnoručně vyrobeným dalekohledem, zakreslil Galileo Galilei planetu Neptun do svého pozorovacího deníku, avšak jako hvězdu. Více než o měsíc později, v lednu 1613 zaznamenal, že "hvězda" se nepatrně posunula vzhledem k ostatním stálicím. Avšak Galileo Galilei nikdy neidentifikoval tento objekt jako planetu a patrně neprováděl jeho další pozorování, což mělo za následek, že o objev Neptunu přišel.

Neptun není viditelný pouhým okem, je však pozorovatelný v triedru nebo v malém dalekohledu. V současné době jej můžete spatřit v souhvězdí Vodnáře, poblíž hranice se souhvězdím Kozoroha.

Zdroj: www.nasa.gov a hubblesite.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
Čtete také: Neptun má narozeniny