Ještě bližší pohled na části modulu Schiaparelli
Autor: ESA/NASA/JPL/University of Arizona
19. října se pokazila závěrečná fáze přistávací sekvence zkušebního modulu EDM, známého také pod jménem Schiaparelli, který byl součástí mise ExoMars 2016. Již 20. října jsme měli možnost nahlédnout do oblasti Meridiani Planum, kde se odehrál dopad přistávacího modulu. Díky snímku sondy Mars Reconnaissance Obiter (MRO), která patří americké NASA, jsme mohli pozorovat tmavou skvrnu v místě dopadu, světlý padák a skvrnku po pravděpodobném dopadu tepelného štítu. Protože šlo o snímek zešikma, a tedy z větší vzdálenosti s menším rozlišením, všichni jsme se těšili na další detailní snímek. Ten byl pořízen již 25. října a tentokrát už je vidět i menší objekty. Snímek odhalil předtím nesnadno viditelné nebo nespatřené části a dává tušit, co se přesně při dopadu stalo. Přesto bude třeba ještě počkat na další detailní snímky pořízené v jinou část dne nebo pod jiným úhlem a také na výsledky vyšetřování, co se přesně pokazilo.
Kamera HiRISE na sondě MRO je tím nejlepším snímkovacím přístrojem na oběžné dráze planety a vlastně i největším dalekohledem na jakékoli meziplanetární sondě. Jedná se vlastně o zrcadlový dalekohled o průměru 0,5 metru, osazený CCD senzory s filtrem pro blízký infračervený obor a dále filtry v oblasti RGB.
Přístroj je schopen z ideální výšky 300 km rozlišit útvary velké jen 30 cm a snímá pruh široký 20 048 px (platí pro červený filtr), odpovídající šíři 6 km a uvnitř pak zbylé barvy v šíři 4 048 px (1,2 km). Délka pruhů je pak dvakrát delší, než jejich šířka. Dalo by se říci, že 20. října jsme viděli kontextový záběr z onoho širšího pruhu s nižším rozlišením. Především jsme byli limitováni tím, že se snímalo z mnohem větší vzdálenosti (zešikma). Druhý snímek pořízený 25. října už je detailnější, protože se snímal téměř přesně z ideální výšky. Rozlišení uvedeného obrázku je tedy 29,5 cm/px.
Na snímku vidíme velmi dobře bílý padák spolu s horním krytem přistávacího modulu. Vpravo nahoře nás zaujme tmavá skvrnka, což je místo dopadu spodního tepelného štítu. Nejvíce zaujme samotné místo dopadu EDM, kde vidíme skvrnu o rozměrech zhruba 15×40 metrů, uvnitř které je asi 2,4 metru velký tmavý kráter. Ten by odpovídal dopadu objektu o hmotnosti 300 kg, což je právě hmotnost přistávací části modulu Schiaparelli. Předpokládá se, že kráter má hloubku 50 cm a více snad odhalí další snímky z jiného úhlu, popřípadě v barvě.
Autor: ESA/NASA/JPL/University of Arizona
Tvar dopadové skvrny samozřejmě neodpovídá dopadu meteoroidu velkou rychlostí (11 až 20 km/s), protože Schiaparelli už nepadal pod velkým úhlem, ale spíše téměř kolmo volným pádem a hlavně mnohem pomaleji (asi 300 km/h). Většina výtrysků z místa dopadu směřuje jedním směrem, což by odpovídalo hlavnímu směru letu částí po explozi hydrazinových nádrží. Pozoruhodný je jeden oblouk patrný jiným směrem. Patrně i ten je spojen s explozí, ale to vysvětlí až další průzkum. Několik bílých skvrnek poblíž místa dopadu mohou, ale také nemusí být s dopadem spojeny. Může jít také o šum ve snímku. Počkejme tedy na další podobně detailní snímky MRO a nepochybně nás čekají i barevné záběry, které mohou být ještě víc vypovídající.
Je dobré si připomenout, že snímkování přistávací oblasti americkou sondou MRO není nějakým zoufalým činem, korunujícím evropskou prohru, a uskutečnilo by se i kdyby Schiaparelli hladce přistál a komunikoval s povrchu Marsu. Příkazy ke snímkování přistávací plochy totiž dostala MRO již 3 dny před sestupovým manévrem, když se Schiaparelli oddělil od mateřské sondy TGO. Další fotky smutného kráteru Schiaparelli by měla MRO pořizovat v dalších týdnech a využít jiných světelných podmínek, resp. délek stínů na fotografiích, k lepšímu odhadu rozměrů nových útvarů vědci na Zemi. Možná se tedy dozvíme ještě víc a vysvětlíme si například záhadný oblouk severovýchodně od zničeného modulu.
Dostáváme se k logické otázce: co se modulu přihodilo, proč se přistání nepovedlo? Vyšetřování stále běží, zahrnuje lidi z ESA i z kontraktorských firem, které pomáhaly modul Schiaparelli postavit. Předběžný závěr vyšetřování by mohl být znám nejdříve v polovině listopadu, do té doby ESA nabádá k opatrnosti. Stalo se například to, že analýza dat naznačovala dvojnásobně dlouhou odmlku v komunikaci modulu při maximálním žhavení v atmosféře Marsu (dvě minuty místo jedné), technici však posléze chybějící data nalezli a mohli s klidem konstatovat, že tato první fáze přistávacího manévru šla jako na drátkách. Pak už to ovšem bylo horší.
Momentálně to vypadá, že došlo k předčasnému odhození brzdícího padáku spolu se zadním tepelným štítem. Poté se zažehlo devět přistávacích trysek, ovšem jen na pár sekund, počítač je poté zase vypnul a modul Schiaparelli padal volným pádem k Marsu z výšky 2 až 4 kilometry. Dopadová rychlost přesáhla 300 km/h a po impaktu pravděpodobně následovala exploze téměř plných palivových nádrží s hydrazinem.
Proč to? Setkáme se nyní se dvěma teoriemi. 24. října evropští technici zúžili výběr možných příčin havárie na selhání softwaru radarového výškoměru, jehož senzory byly odkryty odhozením předního tepelného štítu asi dvě minuty před plánovaným přistáním. Software výškoměru údajně „zamrznul“, přestal dodávat počítači údaje o výšce a rychlosti klesání a ten tedy usoudil, že Schiaparelli je již na povrchu. Počítač odhodil padák, vypnul motory, ve výšce 2 až 4 kilometry …
Druhou teorii nadhodil novinářům 27. října Rolf Densing, šéf letové kontroly mise ExoMars v Darmstadtu. Ten tvrdil, že řídící systém modulu Schiaparelli mohl být zmaten nenadálým pohybem padáku, který napovídal, že modul dosáhl povrchu planety, takže přistávací manévr byl přerušen. Tento fenomén byl pozorován při pozemních testech, pravděpodobnost jeho výskytu byla však tak malá, že jej konstruktéři prostě neřešili.
Nepředbíhejme, počkejme na výsledky vyšetřování, i když u havárií tak daleko od Země se obvykle pohybujeme v rovině více či méně pravděpodobných scénářů.
Každopádně ExoMars 2016 je misí stále úspěšnou. Mateřská sonda TGO je na oběžné dráze Marsu, její systémy fungují dobře a 20. listopadu by měla nasbírat první sadu vědeckých pozorování Marsu za účelem kalibrace vědeckých aparatur. V březnu pak začne snižovat svoji orbitu a připravovat hlavní vědecký program.
Naproti tomu Schiaparelli byl pouze technologický demonstrátor přistávacích technik s minimální náplní času na povrchu Marsu. Evropa zkoušela technologie pro výsadek roveru, který bude na Marsu pátrat po životě pod povrchem v rámci mise ExoMars 2020 (byť přistávací plošinu pro něj má stavět v rámci mezinárodní spolupráce Rusko) a i pro další budoucí mise.
Do jisté míry Schiaparelli své úkoly i splnil, protože prostřednictvím mateřské sondy TGO dodal na Zemi spoustu telemetrických dat z průběhu sestupu, díky nimž se Evropa naučí nové věci. Historicky poprvé například putovala k Zemi data ze zadního tepelného štítu při vstupu do marťanské atmosféry.
A na závěr, protože hořké situace si často zaslouží odlehčení pomocí jemného humoru, si mohou angličtináři přečíst parodický komix o tom, jak modul Schiaparelli sestřelilo zoufalé americké vozítko Opportunity s narážkou na film Trosečník.
Původní článek doplnil o nové informace Vít Straka.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] ESA.int
[2] HiRISE
[3] Evropský modul vyfotografován na Marsu po drtivém dopadu
[4] ExoMars v přímém přenosu
[5] Anatolij Zak (Russianspaceweb.com) 27. 10. 2016
Převzato: Kosmonautix.cz
O autorovi
Martin Gembec
Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.
