O planetce s měsícem (a létajících talířích)

Autor: NASA
V pondělí 26. ledna došlo k průletu blízkozemní planetky (357439) 2004 BL26 okolo Země. Z pozorování se ukázalo, že tato planetka je doprovázena malým měsícem. Planetka byla zajímavá také tím, že dosáhla na obloze deváté magnitudy a byla tak pozorovatelná i malými amatérskými dalekohledy. Také na některé české weby dorazila zpráva od zahraničních "ufologú", kteří tvrdí, že se ve skutečnosti jedná o létající talíř [1]. Protože nad lidskou hloupostí zvítězit nelze, tento článek si neklade za cíl s těmito zprávami polemizovat. Chtěl by však zvídavému čtenáři ukázat, jak snímky, na nichž je tento měsíc vidět, správně interpretovat.
Začněme zeširoka – že se jedná o planetku s měsícem, není samo o sobě nic překvapivého, protože takových planetek známe dnes ve Sluneční soustavě již přes 250 [2]. Odhaduje se dokonce, že mezi blízkozemními planetkami této velikosti má svůj měsíc každá šestá. V tomto případě má hlavní těleso průměr asi 325 metrů, měsíc má průměr asi 70 metrů a obíhá jej s periodou 13,8 hodiny.
Na animaci vidíme samotnou planetku a její pohybující se měsíc tak, jak byly pořízeny 70-m radarovou anténou v americkém Goldstonu. Při blízkých přiblíženích k Zemi se pomocí radaru podařilo objevit měsíc již u 40 planetek, tentokrát ovšem radarovým astronomům objev těsně vyfoukli astronomové optičtí, zabývající se tzv. fotometrií - měřením změn jasnosti objektu v závislosti na čase. Z pozorování pořízených v průběhu několika dnů před nejtěsnějším průletem, na jehož zpracování se podíleli i astronomové z Astronomického ústavu AVČR v Ondřejově, se ukázalo, že u objektu dochází k pravidelným poklesům jasnosti, způsobených vzájemnými zákryty a zatměními obou těles. Není bez zajímavosti, že touto metodou byla objevena téměř polovina ze zmiňovaného počtu měsíců u planetek. O tom, jak taková měření probíhají, jsme psali v článku [3].
Autor: Petr Scheirich
Planetární radar kromě zpoždění odraženého signálu měří také změnu frekvence přijatého signálu oproti signálu vyslanému. Tento tzv. Dopplerovský posun přímo odpovídá rychlosti vzdalování (nebo přibližování) cíle od vysílače. Ta největší přednost tohoto radaru ovšem spočívá v tom, že zároveň dokáže rozlišit jednotlivé fáze příchozího signálu, které dorazí v různých časech. Ačkoliv je vysílaný radiový impuls velice krátký, jednotlivé fáze příjmaného impulsu přicházejí s různým zpožděním v závislosti na tom, od jak vzdálené části cíle se odrazily. Pokud cíl navíc rotuje, mají i různě posunuté frekvence v závislosti na tom, jak rychle se daná část cíle od vysílače vzdaluje či přibližuje. Kompletní sada těchto informací (časové zpoždění a Dopplerovský posun) je pak spolu s intenzitou signálu, která odpovídá jasnosti daného pixelu, vykreslena do obrázku.
Autor: Petr Scheirich
Pokud naši pomyslnou kouli roztočíme (tak, aby osa rotace nemířila k Zemi, v takovém případě by se na obrázku nic nezměnilo), rozmaže se ve vodorovné ose. Body na jedné straně se k Zemi přibližují, ty budou více vpravo, a na druhé straně se od Země vzdalují - ty budou více vlevo. Čím rychleji tato koule rotuje, tím je rozměr jejího obrazu ve vodorovné ose větší. Planetky ovšem nikdy nejsou přesné koule, proto i na jejich radarových "snímcích" vidíme různé podrobnosti. Vždy je však třeba mít na paměti, co tyto obrázky znázorňují, a nepodléhat iluzi, že tvar objektů na obrázku odpovídá jejich tvaru ve skutečnosti.
Zdroje:
[1] zoom.iprima.cz
[2] johnstonsarchive.net
[3] astro.cz