Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Mohou na Slunci vzniknout supererupce?

Mohou na Slunci vzniknout supererupce?

Schéma modelu mohutné sluneční erupce podle P. Gallaghera Autor: P. Gallagher
Schéma modelu mohutné sluneční erupce podle P. Gallaghera
Autor: P. Gallagher
Sluneční erupce je explosivní proces ve sluneční atmosféře, který vzniká rychlou přeměnou magnetické energie v okolí slunečních skvrn na ohřev a pohyby plasmatu, urychlování částic a záření v širokém oboru spektra od radiových vln, přes optické, rengenové až po gama záření. V některých případech energie, uvolněná v těchto stelárních erupcích, podstatně převyšuje energii maximálních pozorovaných slunečních erupcí. Tyto erupce, které jsou tisíc a více krát mohutnější, než dosud pozorované nejmohutnější erupce na Slunci, se nazývají supererupce.

1  Úvod

Sluneční erupce je explosivní proces ve sluneční atmosféře, který vzniká rychlou přeměnou magnetické energie v okolí slunečních skvrn na ohřev a pohyby plasmatu, urychlování částic a záření v širokém oboru spektra od radiových vln, přes optické, rengenové až po gama záření [9, 3, 4]. Typické množství energie uvolněné v tomto procesu, trvajícím několik minut až několik hodin, je 1022 – 1025 J [7]. Schéma modelu sluneční erupce je zobrazeno na obrázku 1. K erupcím podobného typu dochází i na hvězdách. V některých případech energie, uvolněná v těchto stelárních erupcích, podstatně převyšuje energii maximálních pozorovaných slunečních erupcí; dosahuje hodnot až 1026 – 1031 J [8]. K nejmohutnějším erupcím dochází zejména u mladých a dvojných hvězd. Tyto erupce, které jsou tisíc a více krát mohutnější než dosud pozorované nejmohutnější erupce na Slunci, se nazývají supererupce.


Obrázek 1: Schéma modelu mohutné sluneční erupce podle P. Gallaghera (http://solarmuri.ssl.berkeley.edu/~hhudson/cartoons). Obrázek znázorňuje vyvržení filamentu, tj. magnetické smyčky, kterou teče elektrický proud až 1012 A. Pod ní se vytváří proudová vrstva, kde dochází k propojování magnetických siločár (rekonexi) se současným uvolňováním magnetické energie, tj. k primárnímu erupčnímu procesu. Ve spodní části erupce se vytváří arkáda erupčních smyček, jejichž zakotvení jsou pozorovatelná jako erupční vlákna. U nejmohutnějších erupcí jsou tato vlákna pozorovatelná i ve viditelném oboru spektra, viz také bílá vlákna na obrázku 5. Detailnější popis sluneční erupce lze najít v pracích [9,3,4].

Jak ukazuje obrázek 2, četnost výskytu slunečních erupcí N klesá s růstem jejich energie E podle mocninné závislosti dN/dE ~ E–1,8. Například nejmohutnější sluneční erupce s energií 1025 J (tj. 1032 erg) se vyskytují přibližně jednou za rok.
Na základě tohoto grafu se dá i extrapolovat četnost výskytu možných slunečních supererupcí. Není však jasné, zda-li je taková extrapolace oprávněná. Na druhé straně, doplnit statistiku tohoto grafu o skutečná pozorování slunečních supererupcí je nereálné. Ve vesmíru je však mnoho hvězd podobného typu jako Slunce, a proto pozorování erupcí na těchto hvězdách je cestou k řešení tohoto problému.


Obrázek 2: Frekvence výskytu slunečních erupcí spolu s frekvencí výskytu stelárních supererupcí v závislosti na energii erupce (převzato z práce [10]). 1 erg = 10-7 J.

2  Supererupce na hvězdách

Maehara a kol. [6] hledali erupce na hvězdách slunečního typu G hlavní posloupnosti v datech mise Kepler NASA [5], pozorovaných během 120 dnů v roce 2009. Pro výběr hvězd uvažovali efektivní teplotu v rozmezí 5100–6000 K a povrchovou gravitaci log(g)≥2, kde g je v jednotkách m s-2. V analýze více než 83000 hvězd nalezli 365 supererupcí na 148 hvězdách slunečního typu G s energií větší než 1026 J. Typická délka supererupcí byla několik hodin a jejich amplituda byla 0.1–1 % hvězdné zářivosti. Chyba energií supererupcí byla odhadnuta na 60 %.
Příklad pozorování supererupcí na dvou hvězdách (KIC 9459362 a KIC 6034120) je zobrazen na obrázku 3. Perioda variací světelné křivky hvězdy KIC 9459362 byla 12.5 dne a hvězdy KIC 6034120 5.7 dne. Obecně tyto variace mohou být způsobeny rotací hvězdy spolu s hvězdnými skvrnami, pohyby hvězd po eliptických drahách ve dvojném systému, zakrýváním jedné hvězdy druhou a nebo pulzací hvězdy. Všechny tyto možnosti musely být analyzovány.


Obrázek 3: Typické světelné křivky hvězd se supererupcemi. a) Světelná křivka se supererupcí na hvězdě G-typu KIC 9459362. BJD – barycentrické Julianské datum. b) Zvětšená světelná křivka supererupce. (d) znamená dny od začátku supererupce. Odhadnutá energie supererupce je 5.63×1027 J. c) Stejné jako a), ale pro supererupci na hvězdě G-typu KIC 6034120. d) Stejné jako b). Odhadnutá energie této supererupce je 3.03×1028 J (převzato z práce [6])

Bylo však zjištěno, že variace světelných křivek hvězd KIC 9459362 a KIC 6034120 jsou způsobeny rotací hvězdy se skvrnami. Objeví-li se totiž na disku hvězdy tmavá a chladná skvrna, zářivost hvězdy klesne. Tato zářivost opět vzroste, když skvrna při rotaci hvězdy zapadne za okraj hvězdy. Perioda této variace zářivosti proto odpovídá rotační periodě hvězdy. Hloubka modulace této variace je pak dána velikosti skvrny, což umožňuje odhadnout její velikost. Pokud dojde na hvězdě k erupci, vyzářená energie této erupce je pak superponovaná na základní rotační variaci světelné křivky tak, jak je ukázáno na obrázku 3. Z intenzity záření supererupce a vzdálenosti a parametrů hvězdy se pak vypočítá celková energie supererupce.
Variace světelných křivek na obrázku 3 ukazují, že na hvězdách KIC 9459362 a KIC 6034120 došlo nejenom k supererupcím, ale že na těchto hvězdách existují veliké skvrny. V analogii s erupčními procesy na Slunci lze supererupce na těchto hvězdách vysvětlit uvolněním magnetické energie, naakumulované v blízkosti hvězdných skvrn.
Data všech zjištěných supererupcí byla zpracována a výsledky jsou shrnuty v obrázku 2 a 4. Obrázek 2 srovnává četnost výskytu hvězdných supererupcí (Maehara et al. 2012) a erupcí na Slunci. Histogram výskytu supererupcí v podstatě odpovídá extrapolované mocninné závislosti. Ukazuje se, že analyzované supererupce se vyskytují s četností jednou za 800 až 5000 let. Obrázek 4 pak ukazuje, že energie supererupcí roste s rostoucí velikostí hvězdných skvrn. Zdá se proto, že nutnou podmínkou supererupcí jsou neobvykle velké skvrny, které zaujímají plochu až 10-2–10-1 celkového povrchu hvězdy. Proto, pokud by mělo dojít k supererupci na Slunci, podmínkou jsou ohromné sluneční skvrny, viz obrázek 5. Za normálních okolností je i u těch zatím nejmohutnějších slunečních erupcí plocha skvrn podstatně menší, viz obrázek 4.


Obrázek 4: Závislost energie erupce na ploše skrvn: plné čtverečky v obrázku nahoře jsou pro supererupce na hvězdách slunečního typu a plná kolečka dole pro sluneční erupce. Obrázek je doplněn rentgenovým (X) tokem pro případ slunečních erupcí a vypočtenými hodnotami magnetického pole a magnetického toku ve skvrnách na hvězdách (převzato z práce [10]). 1 Maxwell (Mx) = 10-8 Wb.

Dále Maehara a kol. [6] zjistili, že počet supererupcí je větší u hvězd, které mají kratší rotační periodu, tj. u hvězd podstatně mladších než je Slunce. To znamená, že v dalším studiu této problematiky bude nutné hledat supererupce na hvězdách typu G s pokud možno stejnou periodou rotace jako Slunce (střední hvězdná perioda rotace Slunce je 25,38 dní).
Všechna tato zjištění vedou k celé řadě teoretických otázek, zda-li processy na Slunci mohou skutečně vést ke vzniku sluneční supererupce. Například otázka: Je dynamo proces, který na Slunci generuje magnetické pole ve slunečních skvrnách dostatečný pro generaci vysokých magnetických polí a toků, nutných pro supererupci? Nebo jak dlouho by takový proces trval. Je pro supererupce nutná přítomnost horké planety velikosti Jupitera, jak je někdy diskutováno. Na tyto otázky se pokusili odpovědět ve své práci Shibata a kol. [10]. Autoři vyšli z Faradayovy indukční rovnice

B/∂t = ∇ × (v × B) + η∇2B

kde B je vektor magnetická indukce, ∇⋅B = 0, v je rychlost proudění sluneční plazmy a η je magnetická difuzivita. Při zanedbání efektu magnetické difuzivity ukázali, že potřebný magnetický tok pro supererupci (1016 Wb) lze vygenerovat asi za 40 let, což je doba delší než je sluneční cyklus (11 let), ale podstatně kratší než odhadovaný interval mezi supererupcemi. Zůstává ovšem otázka, nakolik může ovlivnit tento proces zesilování magnetického toku magnetická difuzivita. Autoři se zabývali také problémem role horké planety velikosti Jupitera, ale jejich přítomnost v blízkosti studovaných hvězd se neprokázala.


Obrázek 5: Představa možné supererupce na Slunci (bílá vlákna), doprovázená skupinou neobvykle velkých slunečních skvrn, pozorovaná ve viditelném oboru spektra.

3  Závěr

Na základě všech těchto výsledků nelze vyloučit vznik supererupcí s energiemi 1027 –1028 J a jejich četností jednou za 800 – 5000 let i na našem Slunci. Pokud by k takové supererupci na Slunci došlo, lze zatím jen spekulovat, jaké katastrofální následky by taková supererupce mohla mít na podmínky života na Zemi. V první řadě by nejvíce byly ohroženy všechna elektrická a počítačová zařízení, elektrárny, elektrické a komunikační sítě, astronauti na oběžné dráze Země, atd. Pokud by navíc došlo i k devastaci ozonové vrsty Země, pak by vše bylo ohroženo nebezpečným zářením.
V těchto souvislostech vznikají i další otázky, například, zda-li některé ještě větší supererupce, ke kterým mohlo dojít v minulosti na Slunci, nezpůsobily některé diskutované katastrofy v historii naší Země.
Tento článek je shrnutím výsledků prací Prof. Kazunari Shibata z Kyoto University, Japonsko a jeho spolupracovníků. Tyto výsledky Prof. Kazunari Shibata prezentoval na nedávné mezinárodní konferenci "Solar and stellar flares: Observations, simulations and synergies", konané v Praze 23 až 27. června 2014 i ve své přednášce pro veřejnost dne 26. června 2014 v 18:30 hodin v budově Akademie věd ČR v Praze.

Poděkování. Autor děkuje Prof. Kazunari Shibata za poskytnutí jeho článků a obrázků. Tato práce byla podpořena grantem P209/12/0103 GA ČR.

Literatura

[1] Aschwanden, M. J., Tarbell, T. D., Nightingale, R. W., Schrijver, C. J., Title, A., Kankelborg, Ch. C., Martens, P., Warren, H. P.: Time variability of the "quiet" Sun observed with TRACE. II. Physical parameters, temperature evolution, and energetics of extreme-ultraviolet nanoflares, Astrophys. J. 535 (2000), 1047–1065.
[2] Crosby, N. B., Aschwanden, M. J., Dennis, B. R.: Frequency distributions and correlations of solar X-ray flare parameters, Solar Physics 143 (1993), 275–299.
[3] Karlický, M.: Solar flares: Radio and X-ray signatures of magnetic reconnection processes, Research in Astronomy and Astrophysics 14 (7) (2014), 753–772.
[4] Karlický, M., Bárta, M.: Energetické kaskády v rekonexi magnetického pole, Vesmír 92 (10) (2013), 558–561.
[5] Koch, D.G. et al.: Kepler mission design, realized photometric performance, and early science, Astrophys. J. 713 (2010), L79–L86.
[6] Maehara, H., Shibayama, T., Notsu, S., Notsu, Y., Nagao, T., Kusaba, S., Honda, S., Nogami, D., Shibata, K.: Superflares on solar-type stars, Nature 485 (2012), 478–481.
[7] Priest, E. R.: Solar flare magnetohydrodynamics, Gordon and Breach Science Publishers, New York, 1981.
[8] Schaefer, B. E.: Flashes from normal stars, Astrophys. J. 337 (1989), 927–933.
[9] Shibata, K., Magara, T.: Solar flares: Magnetohydrodynamic processes, Living Rev. Sol. Phys. 8 (6) (2011), 1–99.
[10] Shibata, K., Isobe, H., Hillier, A., Choudhuri, A.R., Maehara, H., Ishii, T., Shibayama, T., Notsu, S., Notsu, Y., Nagao, T., Honda S., Nogami, D.: Can superflares occur on our Sun? , Publ. Astron. Soc. Japan 65 (49), (2013), 1–8.
[11] Shimizu, T.: Energetics and occurrence rate of active-region transient brightenings and implications for the heating of the active-region corona, Publ. Astron. Soc. Japan 47 (1995), 251–263.




O autorovi

Štítky: Sluneční supererupce


13. vesmírný týden 2025

13. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 24. 3. do 30. 3. 2025. Měsíc bude v novu a nastane částečné zatmění Slunce. Venuše a Merkur jsou v dolní konjunkci se Sluncem. Na večerní obloze zůstal už jen Mars, Jupiter a Uran. Pozorovat můžeme také slabé zvířetníkové světlo. Aktivita Slunce není příliš vysoká, ale každá i střední erupce může znamenat jasné polární záře. Na konci týdne nám změní čas o hodinu dopředu na letní. Blue Ghost na Měsíci zaznamenal velkolepý západ Slunce. První stupeň rakety Falcon 9 startující z Kalifornie obsloužil dvě mise v devíti dnech. Na Zemi přistála posádka Crew-9 z ISS.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M53 a NGC 5053

Messier 53 (známa aj ako M53 alebo NGC 5024) je guľová hviezdokopa v súhvezdí Vlasy Bereniky. Objavil ju Johann Elert Bode v roku 1775. M53 je jednou z odľahlejších guľových hviezdokôp, ktorá je od centra Galaxie vzdialená približne 60 000 svetelných rokov (18,4 kpc) a takmer v rovnakej vzdialenosti (približne 58 000 svetelných rokov (17,9 kpc)) od Slnečnej sústavy. Táto hviezdokopa sa považuje za hviezdokopu chudobnú na kovy a svojho času sa predpokladalo, že je to najchudobnejšia hviezdokopa v Mliečnej ceste. Merania početnosti členov kopy na vetve červených obrov ukazujú, že väčšina z nich sú hviezdy prvej generácie. To znamená, že nevznikli z plynu recyklovaného z predchádzajúcich generácií hviezd. Tým sa líšia od väčšiny guľových hviezdokôp, v ktorých prevládajú hviezdy druhej generácie. Hviezdy druhej generácie v NGC 5024 sú viac koncentrované v oblasti jadra. Celkovo je hviezdne zloženie členov kopy podobné zloženiu členov hala Mliečnej cesty. Hviezdokop sa vyznačuje rôznymi slapovými vlastnosťami vrátane zhlukov a vlnoviek okolo hviezdokop a chvostov pozdĺž dráhy hviezdokop v smere východ - západ. Zdá sa, že štruktúra podobná slapovému mostu spája M53 s blízkou, veľmi difúznou susednou NGC 5053, ako aj obálka obklopujúca obe zhluky. To môže naznačovať, že medzi oboma zhlukmi došlo k dynamickej slapovej interakcii, čo je v rámci Mliečnej dráhy pravdepodobne ojedinelý jav, keďže v galaxii nie sú známe žiadne binárne zhluky. Okrem toho je M53 kandidátom na člena slapového prúdu trpasličích galaxií v Strelcovi. NGC 5053 je označenie guľovej hviezdokopy v severnom súhvezdí Vlasy Bereniky podľa Nového všeobecného katalógu. Objavil ju nemecko-britský astronóm William Herschel 14. marca 1784 a katalogizoval ju ako VI-7. Vo svojom skrátenom zápise ju opísal ako „extrémne slabú hviezdokopu s mimoriadne malými hviezdami s rozlíšiteľnou hmlovinou s priemerom 8 alebo 10′ ". Dánsko-írsky astronóm John Louis Emil Dreyer v roku 1888 uviedol, že hviezdokopa sa javí ako „veľmi slabá, dosť veľká, nepravidelného okrúhleho tvaru, v strede sa veľmi postupne zjasňuje“. Ide o kopu chudobnú na kovy, čo znamená, že hviezdy majú nízke zastúpenie iných prvkov ako vodíka a hélia - čo astronómovia nazývajú metalicita. Ešte v roku 1995 bola považovaná za guľovú hviezdokopu v Mliečnej dráhe, ktorá je najchudobnejšia na kovy. Chemické zastúpenie hviezd v NGC 5053 sa viac podobá hviezdam v trpasličej galaxii Sagittarius Dwarf Spheroidal Galaxy ako v hale Mliečnej cesty. Spolu s kinematikou guľovej kopy to naznačuje, že NGC 5053 mohla byť vyčlenená z trpasličej galaxie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Starizona Nexus 0,75x komakorektor QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 75x60 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C (Starizona), 129x120 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C (Baader), master bias, 180 flats, master darks, master darkflats 30.1.2025 až 22.3.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »