Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Sondy zkoumající Van Allenovy pásy odhalují, jak se urychlují elektrony

Sondy zkoumající Van Allenovy pásy odhalují, jak se urychlují elektrony

Van Allen Autor: NASA
Van Allen
Autor: NASA
Jednou z velkých, nezodpovězených otázek pro vědce stále zůstává, co vytváří dva gigantické koláče radiace obklopující Zemi, které nazýváme Van Allenovy radiační pásy. Tyto pásy jsou oblastí v okolí planety, ve které se shromažďují energeticky nabité částice pocházející ze slunečního větru, které zachycuje magnetické pole Země. Nazývají se podle objevitele vnitřního pásu, profesora Van Allena – později byl také objeven i vnější pás.

Van Allenovy sondy

V roce 2012 vypustila NASA na oběžnou dráhu tzv. Van Allenovy sondy (dvě téměř identické sondy, původně označované jako Radiation Belt Storm Probes), které mají za úkol zkoumat právě tyto radiační pásy. Hned rok poté, v roce 2013, učinily sondy objev, kterým byla existence třetího pásu, o kterém se doposud nevědělo.

Tyto sondy zkoumají radiační pásy i nadále, před pár dny se proto na stránkách Physical Review Letters objevily nové výsledky. Tiskové prohlášení pak bude vydáno 18. července.

Co urychluje částice do tak velké rychlosti?

Van Allen Autor: NASA
Van Allen
Autor: NASA
Vnitřní Van Allenův pás je poměrně stabilní, avšak vnější mění tvar, velikost a složení způsobem, který není pro vědce zatím zcela pochopitelný. Některé z částic uvnitř tohoto radiačního pásu se pohybují rychlostí velmi blízkou rychlosti světla. Zásadní otázkou tedy zůstává, co urychluje tyto částice až na takové rychlosti?

Z nových dat získaných z Van Allenových sond vyplývá, že se jedná o dvojí proces: první z procesů dává částicím počáteční impuls a poté v druhém procesu elektromagnetické vlny nazývané Whistlers (elektromagnetické vlny o nízké frekvenci) dotáhnou proces do konce tím, že dodají částicím pozorovanou vysokou rychlost.

„Nejen že si myslíme, že tento proces probíhá na Slunci a kolem jiných planet, ale také tyto rychlé částice mohou poškodit elektroniku na oběžné dráze a hlavně mohou mít negativní vliv na astronauty ve vesmíru“, „Je tedy velmi důležité pochopit, jak tento proces probíhá,“ dodává Forrest Mozer, vědec z kalifornské university v Berkeley a zároveň autor publikace zabývající se posledními výsledky uveřejněnými v červenci 2014.

Dvě hlavní teorie o urychlování částic

Během posledních desetiletí vzniklo mnoho teorií o tom, odkud se tyto extrémně rychlé částice berou. Z velké části je můžeme rozdělit do dvou hlavních teorií. První z nich je ta, že částice unášené ze vzdálenosti více než 650 000 km shromáždí tuto energii během cesty k Zemi. Druhá teorie poukazuje na to, že existuje nějaký mechanismus, který částice urychluje. Po dvou letech výzkumu ukazují údaje z Van Allenových sond stále více na pravdivost druhé teorie. Bylo prokázáno, že jakmile částice dosáhnou přiměřeně velké energie kolem 100 keV, začnou se pohybovat synchronizovaně s obrovskými elektromagnetickými vlnami, které je mohou urychlit ještě více, stejně tak jako dobře načasované postrčení houpačky způsobuje její stále vyšší a vyšší výkmit.

„Teorie elektromagnetických vln „Whistlers“ byla přijata již dříve“ říká Shri Kanekal, zástupce mise Van Allenových sond z Goddard Space Fligt centra v Marylandu. „Poskytuje nám však nové vysvětlení pro to, jak částice získají prvotní impuls energie.

První mechanismus je založen na zkoumání struktury metodou „time-domain“ (postup respektující závislost průběhu jevu na čase), tento jev Mozer a jeho kolegové identifikovali v radiačních pásech již dříve. Jedná se o velmi krátce trvající pulzy elektrického pole, které probíhají paralelně s magnetickým polem, jehož siločáry procházejí skrze radiační pásy. Tyto magnetické siločáry vedou pohyb všech nabitých částic v pásech – částice se pak pohybují podél a zároveň krouží okolo magnetických siločar, dráha jejich pohybu tedy připomíná spíše pružinu. V počáteční fázi pak elektrické pulzy tlačí částice rychleji dopředu, ve směru rovnoběžném s magnetickými siločárami. Tento mechanismus pak může poněkud zvýšit energii částic, ne však dostatečně pro potřebný efekt druhého mechanismu, elektromagnetických vln „Whistlers“. Nicméně jak Mozer a jeho tým ukázali na výsledcích z Van Allenových sond a také na simulacích, tyto elektromagnetické vlny o nízkých frekvencích mohou mít vliv i na částice, které mají nižší energii.

Společně jsou pak schopné tyto dva mechanismy urychlit částice až na velmi vysokou rychlost, jejíž vznik byl tak dlouho záhadou ve Van Allenových pásech.

Akcelerační proces se podařilo Van Allenovým sondám sledovat mnohem lépe než předchozím, protože byly navrženy pro tento účel a umístěny na speciální dráhy. Mise tedy poskytla první potvrzení toho, co se skutečně odehrává ve Van Allenových radiačních pásech. To je poprvé, co můžeme skutečně vysvětlit, jak se elektrony mohou urychlit téměř na rychlost světla. Tyto znalosti nám pomohou ještě více pochopit radiační pásy a tím pádem ochránit okolí kosmické lodi a astronauty, dodává Mozer.

Zdroj: NASA




O autorovi

Sylvie Gorková

Sylvie Gorková

O astronomii se zajímá od svých 15 let. Pochází z Kroměříže. Zde se také na místní hvězdárně zapojila do aktivního pozorování meteorů. Je členkou Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH).V současné době pracuje jako odborný pracovník Hvězdárny Valašské Meziříčí. Od roku 2012 publikuje články na stránkách SMPH, od roku 2014 pak také na astro.cz a na stránkách hvězdárny Valašské Meziříčí.



40. vesmírný týden 2024

40. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 30. 9. do 6. 10. 2024. Měsíc bude v novu. Večer je jen velmi nízko u obzoru Venuše, celou noc je viditelný Saturn, v druhé polovině noci Mars a Jupiter. Aktivita Slunce je spíše nízká. Na jižní obloze září pěkná kometa C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS) a slibuje moc hezkou podívanou v polovině října i od nás. K ISS se vydala kosmická loď Crew Dragon s dvoučlennou posádkou mise Crew 9. Dvě sedačky jsou volné pro astronauty z nepříliš úspěšné mise Starlineru.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Slunce

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2024 obdržel snímek „Slunce“, jehož autorem je Jakub Lieder.   Známe jej všichni. Ráno, zosobněné bohem Slunce Heliem, vyráží se svým spřežením od východu na západ a přináší Zemi blahodárné světlo. Na západě se jeho koně napojí a napasou a

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

IC 63 Duch Kasiopeje

Asi 550 svetelných rokov od nás v súhvezdí Kasiopeja sa nachádza IC 63, ohromujúca a trochu strašidelná hmlovina. IC 63, známa aj ako Duch Kasiopeje, je formovaná žiarením blízkej nepredvídateľne premennej hviezdy Gamma Cassiopeiae, ktorá pomaly rozrušuje prízračný oblak prachu a plynu. Súhvezdie Kasiopeja, pomenované podľa márnotratnej kráľovnej v gréckej mytológii, vytvára na nočnej oblohe ľahko rozpoznateľný tvar písmena „W“. Centrálny bod súhvezdia W označuje dramatická hviezda s názvom Gamma Cassiopeiae. Pozoruhodná Gamma Cassiopeiae je modrobiela premenná hviezda typu subgiant, ktorú obklopuje plynný disk. Táto hviezda je 19-krát hmotnejšia a 65 000-krát jasnejšia ako naše Slnko. Taktiež rotuje neuveriteľnou rýchlosťou 1,6 milióna kilometrov za hodinu - viac ako 200-krát rýchlejšie ako naša materská hviezda. Táto zbesilá rotácia jej dodáva stlačený vzhľad. Rýchla rotácia spôsobuje výrony hmoty z hviezdy do okolitého disku. Táto strata hmoty súvisí s pozorovanými zmenami jasnosti. Žiarenie Gamma Cassiopeiae je také silné, že ovplyvňuje dokonca aj IC 63, niekedy prezývanú hmlovina duchov, ktorá leží niekoľko svetelných rokov od hviezdy. Farby v strašidelnej hmlovine ukazujú, ako hmlovinu ovplyvňuje silné žiarenie zo vzdialenej hviezdy. Vodík v IC 63 je bombardovaný ultrafialovým žiarením z hviezdy Gamma Cassiopeiae, čo spôsobuje, že jeho elektróny získavajú energiu, ktorú neskôr uvoľňujú ako vodíkové alfa žiarenie - na tomto obrázku viditeľné červenou farbou. Toto vodíkové alfa žiarenie robí z IC 63 emisnú hmlovinu, ale na tomto obrázku vidíme aj modré svetlo. Je to svetlo z Gama Cassiopeiae, ktoré sa odrazilo od prachových častíc v hmlovine, čo znamená, že IC 63 je tiež reflexná hmlovina. Táto farebná a prízračná hmlovina sa pomaly rozplýva pod vplyvom ultrafialového žiarenia z Gama Cassiopei. IC 63 však nie je jediným objektom pod vplyvom mohutnej hviezdy. Je súčasťou oveľa väčšej hmlovinovej oblasti obklopujúcej Gamma Cassiopeiae, ktorá na oblohe meria približne dva stupne - približne štyrikrát širšia ako Mesiac v splne. Táto oblasť je najlepšie viditeľná zo severnej pologule počas jesene a zimy. Hoci je vysoko na oblohe a z Európy je viditeľná po celý rok, je veľmi slabá, takže jej pozorovanie si vyžaduje pomerne veľký ďalekohľad a tmavú oblohu. Tento extrémne náročný objekt je naozaj veľká výzva pre techniku a aj spracovanie, hlavne kvôli jasnej hviezde gama Cas. Asi sa k nemu neskôr ešte vrátim počas dlhých zimných večerov... Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 204x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 102x360 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 240 flats, master darks, master darkflats 27.8. až 21.9.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »