Ohlédnutí za legendárními expedicemi (17. díl)

Příprava expedice se neobešla bez potíží. Především V. Znojil navrhl řediteli hvězdárny O. Obůrkovi, abych vedoucím expedice byl já se svým programem výzkumu jevů z oblasti fyziologie zraku. S tím problémy nebyly. Ty se týkaly skutečnosti, že původně přihlášení pozorovatelé se před expedicí zase odhlašovali, takže byli sháněni náhradníci.

Organizace pozorování byla následující: byly vytvořeny 4 skupiny po 4 pozorovatelích, kteří pozorovali zenit, přičemž byli „natočeni“ do 4 světových stran. Dvě skupiny pozorovaly dalekohledy 10x80 (tzv. dělostřelecký binar, který byl německého původu z války), druhé dvě binary 25x100 (Somet). Pozorovací stanoviště předběžně vybrali J. Šilhán a V. Nečas - byla jím lokalita zvaná Kamenná Búda v Povážském Inovci.

Výjezd na expedici započal 13. 8., když V. Nečas odjel jako „velitel vozu“ s mikrobusem VUT (ten obstaral Jan Žižka) s materiálem a po něm zaměstnankyně hvězdárny Jarmila Peléšková vlastním autem s Antonínem Pliskou (na expedici byla odvelena jako hospodářská vedoucí a řidička). Brněnští účastníci pak odcestovali z hvězdárny v 23 h 30 minut.

14. 3. skupina dorazila do Veselí n. M., kde si nechala ujet přípoj a musela čekat na další, který skupinu dovezl do Nového Mesta n. Váhom. (Samostatně se sem dostavili manželé Znojilovi.) Odtud se dospělo autobusem do Hrádku a následoval pěší pochod, v němž vypomáhala Peléšková dopravou zavazadel a slabších osob.

Po schůzi, na níž byly přidělovány tábornické potřeby, jsem odjel s Peléškovou shánět židle ze školy a jejich odvoz. To druhé se podařilo během 20 sekund, ale židle nebyly, neboť nebyli dosažitelní lidé, kteří je měli vydat. Mezitím Peléškové někdo rozbil světlomet a blinkr auta, zanechav tam trosky zadního světla neznámého vozu. Zatím co sháněla VB, prohluboval  jsem styky s obyvateli, kteří se zavázali zajistit dopravu těch židlí.

V táboře se zatím kopali „robertky“, bohužel jeden přímo nad vodním pramenem, takže toho museli zanechat. Večer přijela  Peléšková a oznámila, že našla viníka autonehody a pod pohrůžkou jeho udání z něj vymámila 500 Kč, za což jí vyhrožoval fyzickým násilím, z čehož byla vyděšena. Byla jí slíbena ostraha osoby i auta. Večer přijeli Slováci Martin Čelko ze Žiliny), Daniel Očenáš a Peter Zimnikoval z B. Bystrice (dodatečně též Milan Litavský, záznam v kronice je v tomto směru nejasný).

Po setmění byl nácvik odhadů mezné hvězdné velikosti, byly získány dosti fantastické hodnoty.

15. 8. dopoledne byla instruktáž o pozorování, kopán „robertek“ za pomocí tří Slováků a „polívková jáma“ a  pod vedením J. Boldiše upravován kus potoka na koupaliště. Večer se naštěstí zatáhlo, protože pozorování bez židlí by nebylo uskutečnitelné. Přijela Jana Bílková z Malé Skály. V noci se dostavila bouře.

16. 8. jsem jel s Peléškovou do Piešťan, přičemž jsme odvezli pozorovatele Fibíra z Úpice, který dostal zánět okostice. Na cestě byl potkán J. Šilhán vlekoucí kufry. Další akce směřovaly k získání židlí; ředitelka školy v Hrádku a její manžel,  kteří je měli vydat, byli vypátráni v Piešťanech, manžel odvezen do Hrádku, vydal židle, a když manžel poštmistrové zajistil traktoristu, byly židle těsně před setměním dovezeny do tábora. Kdo se nepodílel na této akci, účastnil se výletů do okolí.

17. 8. byl ráno nalezen v bezvědomí diabetik V. Nečas (snad hypoglykemie), odvezen do nemocnice v Novém Meste nad Váhom a uvažovalo, zda nebude poslán domů. Okolnosti to nepřipustily. Dostali jsme návštěvu z hurbanovské hvězdárny.

18. 8. už nastal typický expediční život - přepisování protokolů (až do večera), nakupování, vaření a tak dále. Na kontrolu se dostavil lesník (měli jsme ovšem povolení k táboření).

19. 8. ráno se snažila jakási kráva pobourat stany.  Z. Štorek rozmontoval a seřídil rozjustovaný dělostřelecký binar.

20. 8. V. Nečas a Z. Štorek šli na nákup do Hrádku, prvý z nich se navrátil s roztrženým puchýřem na chodidle, který jsem mu poněkud nedůsledně ošetřil, přivodiv mu ale značné útrapy.  Výše zmíněná kráva nám ožrala roští maskující „robertka“. Z Brna se vrátila J. Peléšková a přivezla nekvalifikovanou posilu Janu Vaňourkovou (byla tehdy mojí žákyní).

Odpoledne byla zábava, večer se pozorovalo, Slováci však zkolabovali a spali u dalekohledů s otevřenýma očima.

21. 8. Při cestě na nákup se podařilo V. Znojilovi urazit Slováky nadkritickým hodnocením jejich pozorovacích kvalit; postižených se to dotklo do té míry, že si v hospodě poručili opakovaně rum a vedli uražené řeči. Bylo rozhodnuto pro únavu vynechat jednu noc a V. Znojil se rehabilitoval tím, že učil lidi „vidět“ meteory, ostatní se různě bavili.

22. 8. se část lidí rozprchla na výlety, jiní hledali v protokolech „společné“ meteory mezi skupinami; přitom se zjistilo, že jistý zapisovatel nepoznačil v 2. noci do protokolů orientace pozorovatelů (ty byly systematicky náhodně měněny) a další spletl, což zapříčinilo dvě hodiny další práce. V noci vznikl zmatek při zapisování a měření času, došlo na osobní urážku a byla vynucena permutace osob. Také tento den došlo k úrazům; J. Žižka šlápl na stanový kolík a udělal si díru do chodidla, Marcela Rozsívalová se píchla stativem do očního víčka.

23. 8. Josef Boldiš a Zdeněk Štorek vylezli na stromy a řvali na tábor. Odpoledne se začalo kazit počasí, vyzval jsem osazenstvo ke kopání járků kolem stanů, ale zúčastnila se jen J. Vaňourková na můj přímý nátlak. Večer a v noci pršelo, tudíž probíhala zábava ve stanu.

24. 8. zjistil Petr Šilhán hnilobu kedlubnů. Poněvadž se nemuselo zpracovávat, prováděly se různé „vylomeniny“, jež zde z prostorových důvodů nelze popisovat. Vzhledem k zatažené obloze trvala typicky meteorářská zábava až do ranních hodin.

25. 8. byl opět výletní den, několik lidí pod vedením Z. Štorka a M. Rozsívalové se vydalo na Topoľčianský hrad, ale zabloudili a vrátili se dosti pozdě večer. Tehdy již byla příprava na pozorování za dohledu návštěvníků z Hurbanova, kteří chtěli vidět, jak se pozoruje podle brněnského způsobu.

26. 8. vyprovodil J. Boldiš J. Bílkovou do N. Mesta, protože odjížděla domů. Bylo zjištěno, že se v táboře rozmohla střevní infekce (v „robertkovi“ se totiž již dříve vylíhla generace koprofágních bzučivek – nádherně lesklých much). V noci přišla teplá fronta a začalo pršet.

27. 8. pršelo typicky pro přechod teplé fronty. Po ukončení deště jsem jel s Milanem Fukarem a Michalem Šustkem do Hrádku zajistit odvoz židlí. Znovu se rozpršelo, Nálada byla pokleslá. Vylepšila ji J. Peléšková, když se vrátila z Brna. V noci se začalo jasnit, V. Znojil se mě snažil zaktivovat k pozorování, ale mně se nechtělo. Když mi J. Šilhán vytknul demoralizaci pozorovatelů, vyhnal jsem lidi na stanoviště; nálada jejich byla nevlídná, protože noc byla tmavá a cesta vlhká. Celková pozorovací doba dosáhla 12 minut, pak se definitivně zatáhlo. Ziskem byl meteor 0. magnitudy.

28. 8. jsme čekali na traktoristu, aby odvezl židle, leč marně. Jel jsem s Peléškovou do Hrádku, kde jsem zjistil, že traktorista „vybouchl“ a v kanceláři JRD nikdo není. Poté, co se J. Peléšková vrátila z N. Města, jsme našli tři lidi, ochotné ihned jet. Vyrazili jsme, ale autu začalo dělat kolo divné věci; ukázalo se, že ho drží jen dvě matky. Oni tři muži toho využili ke kroužení kolem řidičky a upevňovali kolo. Po dojezdu do tábora byly židle naloženy, ale došlo k malému nedorozumění, takže jeden z formanů se chopil sekery a ptal se po vedoucím, chtěje peníze za dopravu. Inkasovali v Hrádku 100 Kčs. Odcestovala J. Vaňourková.

V táboře zatím byly baleny věci, stěhovány a začaly oslavy konce expedice s vínem. Nezletilému Michalovi Šustkovi jsem víno vylil. Zábava trvala do večera.

29. 8. byl budíček již v 5 h 20 minut. Několik nás jelo do Hrádku, kde jsem musel vysvětlovat, proč byla jedné židli ulomena noha. Manžel ředitelky pravil, že židli odepíše. Pak jsme se nějak do pravili do Brna (mimobrněnští pozorovatelé odcestovali již dříve).

Po odborné i společenské stránce dopadla expedice skvěle. Během 9 nocí bylo pozorováno po dobu 19 h 35 minut 16 pozorovateli a získáno 9312 záznamů meteorů (= každý meteor je počítán tolikrát, kolika pozorovateli byl spatřen). Ukázalo se, že lidé měli dobrou pozorovací morálku, ale malé zkušenosti se zapisováním, měřením času se sekundovou přesností a přepisováním protokolů „na čisto“, což předpokládalo i zakódování. Při zpracování však vyšla najevo horší věc - odhady hvězdných velikostí meteorů byly zatíženy soustavnými chybami. Někteří pozorovatelé hlásili meteory slabší, než byla udaná mezní hvězdná velikost. Závady baly také na dalekohledech (optické hranolky se časem rozcentrovaly; pozoruhodné bylo, že Z. Štorek to dokázal v terénu opravit) a stativech (nešlo hýbat s čepy).

Zásadním přínosem bylo obnovení styku se slovenskými pozorovateli, který byl přerušen okupací v r. 1968.

Fotodokumentaci z expedice pořizoval Z. Štorek a J. Peléšková; ta svoje snímky však nikdy nezveřejnila.

Zpracování materiálů jsem organizoval také já. Všechny záznamy byly přepsány na děrné pásky v dálnopisném kódu (umožnil mi to m.j. Dr. B. Onderlička z katedry teoretické fyziky a astronomie PF  UJEP).  Jan Kučera vymyslel program ve FORTRANU, který třídil záznamy podle zvolených parametrů. Výsledkem pak později byly dvě práce vyšlé v Pracích Hvězdárny a planetária v Brně (péčí Zdeňka Mikuláška). Bohužel nemohly být zpracovány statistiky založené na evidenci hvězdných velikostí. Také se nestihlo porovnání záznamů o meteorech společných mezi skupinami, třebaže byly v materiálu vyhledány. Než jsem po 5 letech vymyslel postup, který by umožnil potlačit soustavné chyby v určení hvězdných velikostí, pokročila výpočetní technika a děrné pásky už nebylo možno počítačem načíst. Navíc vyvstal důležitější úkol - zpracovat pozorování z expedic 1972 a 1973.

Všechny díly: