Ohlédnutí za legendárními expedicemi (11. díl)

V září r. 1965  začal V. Znojil, jakožto zaměstnanec hvězdárny, plánovat expedici na pozorování Orionid. Její uspořádání probíhalo s potížemi. Jak bylo zmíněno v 10. díle, netáhli V. Znojil a P. Brlka „za jeden provaz“a Brlkovi přívrženci Znojilovi nedůvěřovali. V. Znojil zase neměl tolik empatie (spíše neměl žádnou), aby psychologicky „zpracoval“ Brlkovy straníky. Nicméně P. Brlka a J. Čermák vybrali pozorovací stanoviště v obcích Bohuslavice a Boleradice.  Přes zmíněné spory se nakonec expedice nazvaná D. Šimkovou ZNOJILOVO ŠIBALSTVÍ, 17. dle BD, ve dnech 19. - 25. 10. uskutečnila. Programem bylo pozorování meteorů spojené se zakreslováním (u vícestaničních pozorování se tak dělo vždy!) s úmyslem prozkoumat radiant Orionid. Expedice jsem se, jako zaměstnanec školství, zúčastnit nemohl, zprávu mi dodali D. Šimková a J. Čermák.

„Stanici“ v Boleradicích obsadili Jindřich Šilhán, Drahomíra Šimková, Blažena Vašíková a Vladimír Znojil. Ubytovali se v místnosti Místního národního výboru (MNV) a zatímco Šilhán s Vašíkovou zařizovali prázdnou místnost, druzí dva šli do místní školy vyprosit uhlí. Na to se mladé dámy ujaly role kuchařky a hospodářky.

První den se začalo pozorovat později, ale v Bohuslavicích vůbec ne, tam začali až po půlnoci. Pozorovací stanoviště bylo dosti daleko od MNV, o přestávkách se pozorovatelé ukrývali v jakémsi domku poblíž retranslační stanice.

Denní režim spočíval v tom, že budíček byl ve 14 hodin, pak se opisovaly protokoly. Jedlo se jednou denně - pořád. Situace byla zkomplikována Znojilovým srdečním záchvatem, musel být odvezen do nemocnice v Hustopečích a vrátil se až na konec expedice.

Stanici v Bohuslavicích obsadili Petr Brlka, Jan Čermák, Marie Molliková, Jiří Peterka a Ivan Širůček. Ukázalo se později, že tato stanice byla méně výkonná (to ta nedůvěra Znojilovi...). Zatímco Brlka, Peterka a Širůček dorazili do Bohuslavic vlakem, Čermák a Molliková jeli na skůtru do Boleradic, předat Znojilovi Peterkův „tranzistorák“ (Poznamenávám, že rozhlasový přijímač byl na expedicích absolutní nutností, bylo nutno znát korekce hodinek, protože „společné meteory“ se vyhledávaly podle okamžiku přeletu.). Při této cestě „píchli“. Čermák se nevyznal v konstrukci ventilku, nedokázal kolo nafouknout, takže je zachránila až Praga V3S, kterou Molliková stopla a ventilek jim profoukla kompresorem.

Po návratu do Bohuslavic zjistili, že zbytek lidí nepozoruje, i musel být Brlka přesvědčován, aby pozorování zahájil. Byly potíže s tranzistorákem, kterému mrzly zdroje, musel být přihříván na kamnech. Ve 3 hodiny ráno zjistil Čermák, že přimrzl k židli.

V dalších dnech se celkem pozorovalo, ale nedopatřením bylo vypuštěno srovnávací pozorování severního pólu, což ovlivnilo pozorovatele a jejich výsledky. Jiné zvláštní události hodné zde zmínky nenastaly.

Souhrnně lze konstatovat, že přes vyloženou nekázeň v Bohuslavicích byly noci využity dosti dobře. J. Šilhán byl v činnosti po dobu 33 h 15 minut, D. Šimková jen o 14 minut méně. V Bohuslavicích byl nejčilejší J. Čermák s 19 h 03 minutami. Rozdíl v aktivitě na obou stanicích byl tedy dramatický a Znojila hrubě nepotěšil.

Na expedici se nikdo fotografováním nezabýval, tudíž žádné z ní fotografie neexistují.

Pokud si vzpomínám, musel se V. Znojil doléčovat po srdečním záchvatu. Po návratu z expedice uložili pozorovatelé přístroje a stativy do úschovny na nádraží a Znojil předal lístek tajemnici hvězdárny L. Trávníčkové, aby věci mohly být vyzvednuty. Ta však lístek považovala za účetní doklad a takto s ním také naložila. Materiál ležel v úschovně a my jsme se divili, že nemáme stativy na pozorování.  Na to, že věci leží v úschovně, se přišlo jen krátkou dobu předtím, než měly přijít do dražby.

Když V. Znojil ozdravěl, pustil se do zpracování 512 zákresů meteorů. Poněvadž brněnská hvězdárna v té době vlastnila jen účetnickou kalkulačku Zeta, která jemu nebyla k dispozici, musel vše počítat na starobylé švédské kalkulačce poháněné rukou, na níž se číselné hodnoty nenastavovaly tlačítky, nýbrž páčkami na jakémsi bubnu ve tvaru čtvrtiny válce (tento „počítací stroj“ byl pak několik let vystaven na fakultě informatiky MU). Přesto V. Znojil dokončil výpočty v poměrně krátké době a publikoval vzhled radiačního pole Orionid.

Je vhodné se zde o V. Znojilovi zmínit blíže. Tento odchovanec ředitele prostějovské hvězdárny Adolfa Neckáře se proslavil již v 15 letech, když na jakési konferenci profesionálů navrhl správné řešení problému, nad nímž si učenci lámali hlavu. V letech 1958-1963 studoval na MFF MU, a to dokonce astronomii, ale málem nedostudoval, neboť se zapletl do studentských politických neklidů na začátku 60. let.

Pro nezpůsobilost k vojenské službě (neuróza a absolutní nesportovnost, vyjma vynikajících výkonů v turistice) byl „superarbitrován“ a nastoupil v r. 1963 na brněnskou hvězdárnu jako lektor a vědecký pracovník. Zde ale dlouho nevydržel, v r. 1968 již byl programátorem u Řízení letového provozu ČSSR a jeho definitivním pracovištěm se stala katedra patologické fyziologie LF MU, kde se zabýval modelováním fyziologických dějů a dosáhl hodnosti docenta. Tam se stal spoluautorem závratného množství vědeckých prací. Kromě toho ovšem publikoval i práce astronomické. Zvládl tedy minimálně 4 obory: astronomii, matematiku, programování (programátor byl téměř geniální) a biologii, což se normálně nevidí. Byl vynikající pozorovatel, vnímal 2,5x slabší světlo než ostatní. Nepostřehl jsem však, že by měl větší vztah k umění, zejména hudbě, což je u astronomů netypické. Jeho myšlenkové postupy byly takové, že je ostatní pozorovatelé nechápali, pročež se také od něj nic nenaučili.

V. Znojil měl bohužel otřesnou životosprávu (kouřil až 60 cigaret denně, užíval psychofarmaka a v zimě se oblékal tak, jak jiní v létě), takže zemřel stižen třemi těžkými chorobami na konci prosince 2008.

Další expedice měla následovat v listopadu 1966. Vzhledem k tomu, že se v r. 1966 očekávalo navýšení aktivity Leonid (mateřská kometa Tempel-Tuttle má periodu 33,25 r.), zorganizoval Z. Kvíz 11. celostátní meteorickou expedici (18. dle BD) na Bezovci ve dnech 14. - 21. listopadu. Z Brna se jí zúčastnili jen J. Čermák (který dodal zprávu), M. Molliková a D. Šimková.

Na  Bezovci se bydlelo v hlavní chatě Slovakofarmy Hlohovec. Pro vizuální pozorovatele se připravovala jakási lehátka (normální nebyla k dispozici). Všichni pozorovatelé byli opatřeni sluchátky a hrdelními mikrofony, ty ale fungovaly špatně nebo s nimi bylo špatně manipulováno. Ostatně tohoto zařízení nebylo zapotřebí, protože bylo téměř pořád zataženo.

Zaznamenaná pozorovací doba Brňanů byla 4 h 20 minut. Volný čas byl krácen výlety na Tematín, triangulační věž (na níž byl vydán zákaz lezení, proto tam všichni lezli) a hrou „na vraha“. Touto činností byli všichni tak unaveni, že jen bezmocně polehávali.

Expedice tedy patří k těm bezvýznamným. Nedostala ani pořádný název, v záznamech je vedena jako LEONIDY-BEZOVEC. O existenci fotografií z expedice mi není nic známo.

Všechny díly: