Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Noční svítící oblaky

Noční svítící oblaky

Noční svítící oblaky nad Pražským hradem 13.7.2009 (foto Milada Moudrá)
Noční svítící oblaky nad Pražským hradem 13.7.2009 (foto Milada Moudrá)
Krátké červnové a červencové noci příliš nepřejí astronomickým pozorováním, zato lze v tomto období kolem letního slunovratu za pokročilých večerních a ranních soumraků občas pozorovat nepříliš obvyklý jev. Nad severním obzorem bývají viditelné noční svítící oblaky (též stříbřité oblaky). Mají vzhled jemných bělavých či slabě namodralých závojů připomínajících troposférickou řasovitou oblačnost. Navzdory názvu nejde o oblaky, která by zářily samy od sebe - bez osvětlení Sluncem by nebyly viditelné.

Pozorovat je lze však pouze v době, kdy je sluneční kotouč asi 6 - 16° pod obzorem, vyskytují se obvykle pouze nízko nad severním obzorem na jinak jasné obloze, na které jsou už vidět hvězdy. V tu dobu osvětluje Slunce pouze vysoké vrstvy atmosféry. A právě v horní vrstvě mezosféry ve výškách téměř 85 km nad zemským povrchem se mohou noční svítící oblaky vytvořit. Jde o nejvýše položenou oblačnost v atmosféře, pro kterou se používá též zkratka NLC (z anglického názvu Noctilucent clouds).

Příčina viditelnosti nočních svítících oblak
Příčina viditelnosti nočních svítících oblak
Nejčastěji bývají pozorovatelné z míst ležících mezi 50 a 65° zeměpisné šířky. Protože nejsou viditelné na denní obloze, nemohou být přímo pozorovány z oblastí blíže zemskému pólu, kde v tu dobu panuje polární den, resp. Slunce zapadá jen nehluboko pod obzor. Nicméně radarová měření a pozorování z družic odhalila, že se v letní mezosféře tato oblačnost formuje nad celou polární oblastí a může zasahovat svým rozsahem až k zeměpisným šířkám jejich obvyklého pozorování. Polární mezosférická oblačnost se skládá z velmi drobných ledových částic.

Teplota a vlhkost v mezosféře nad Velkou Británií (Microwave Limb Sounder)
Teplota a vlhkost v mezosféře nad Velkou Británií (Microwave Limb Sounder)
Pro zformování nočních svítících oblaků v horní mezosféře je potřeba přítomnost vodních par, mimořádně nízká teplota a nukleační jádra. Rozhodující je právě dosažení nízkých teplot (zhruba kolem -130° C), protože při vyšších teplotách se za extrémně nízkého tlaku panujícím v této části atmosféry oblačnost rozpouští a led přechází z pevného do plynného skupenství. Paradoxně právě v letním období je horní mezosféra nejchladnější a umožňuje tak vznik ledové oblačnosti. Po zbytek roku, kdy se mezosférická oblačnost netvoří, je zde teplota o několik desítek stupňů vyšší. Voda do této jinak mimořádně suché části atmosféry proniká částečně trasportem z nižších vrstev atmosféry, částečně zde vzniká fotochemickými procesy (štěpení metanu UV zářením - koncentrace metanu díky antropogenním vlivům v posledních desetiletích vzrůstá). Charakter nukleačních jader je předmětem výzkumu (může se jednat i o drobné meteorické částice).

Noční svítící oblaky z ISS nad jižní polokoulí 30.1.2010
Noční svítící oblaky z ISS nad jižní polokoulí 30.1.2010
Výskyt nočních svítících oblaků je tedy omezen na léto - vhodné podmínky nastávají na severní polokouli od konce května do začátku srpna. Na jižní polokouli nastávají příhodné podmínky o půl roku později. Snímek vlevo zachycuje fotografii nočních svítících oblaků plujících vysoko v zemské atmosféře nad vysokými zeměpisnými šířkami na jižními polokouli. Snímek byl pořízen z Mezinárodní kosmické stanice (ISS) v lednu 2010.

Od dubna roku 2007 krouží po téměř polární dráze kolem Země družice AIM (Aeronomy of Ice in the Mesosphere) specializovaná právě na výzkum nočních svítících oblaků. Jeden z jejích přístrojů (CIPS) sestávající ze 4 širokoúhlých kamer snímá při každém obletu rozsah polární mezosférické oblačnosti. Prvně ji letos zaznamenal již 24. května 2011. Na přiloženém snímku je rozložení této oblačnosti nad severními pólárními oblastmi ze 14. června 2011. Následující den ráno i večer byly noční svítící oblaky letos prvně zaznamenány také z ČR. Plánovaný provoz družice AIM prodloužila NASA až do roku 2012. Během tohoto období se výzkum zaměří na dlouhodobé změny v mezosféře a možné souvislosti s klimatickými změnami.

Rozsah polární mezosférické oblačnosti 14.6.2011 (CIPS, družice AIM)
Rozsah polární mezosférické oblačnosti 14.6.2011 (CIPS, družice AIM)
Jedno z překvapivých měření z družice AIM ukázalo zhruba měsíční opoždění nástupu nočních svítících oblaků v sezóně 2010/2011 na jižní polokouli v porovnání s předchozím rokem a taktéž 6x nižší výskyt ledových oblaků. Ukazuje se také, že variabilita výskytu nočních svítících oblaků nad jižní polokoulí je znatelně vyšší, než nad polokoulí severní.

Jak noční svítící oblaky nejlépe rozeznat? Největší šanci máme v době, kdy případné běžné oblaky tvoří jen temné siluety a na obloze jsou již patrné hvězdy - jde o časové rozpětí velmi zhruba asi hodinu po 22:30 resp. po 02:30 hod. letního času. Pomoci může též světelný triedr, který nám odhalí jemnější struktury oblaků, které mají často tvar čeřin. Ideální je však z pevného stanoviště pořídit sérii fotografií - na sekvenci snímků prozradí noční svítící oblaky buď mírný pohyb od východu k západu, nebo pomalý vývoj téměř na místě. I když nejsou noční svítící oblaky pozorovatelné každou jasnou noc, v předchozích 3 letech byly z ČR pozorovány během června a července vždy alespoň během 10 nocí. Dlouholetá pozorování indikují jejich nejčetnější výskyt zhruba týden po letním slunovratu. Pozorování taktéž naznačují závislost NLC na slunečním cyklu. V letech kolem minima sluneční aktivity jsou zřejmě četnější a výraznější.

Více informací o nočních svítících oblacích lze najít na astro.cz v sekci o optických úkazech v atmosféře:




O autorovi

Tomáš Tržický

Tomáš Tržický

Český popularizátor astronomie a úkazů v zemské atmosféře. Narozen v roce 1973, nyní člen Pražské pobočky České astronomické společnosti, dlouholetý spolupracovník (demonstrátor) Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně. Na astro.cz spravuje sekci Optické úkazy v atmosféře.



12. vesmírný týden 2026

12. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 3. do 22. 3. 2026. Měsíc bude v novu. Večer je už dobře vidět Venuše. Jupiter a Uran jsou večer vysoko i za tmy. Ráno se začne objevovat velmi nízko Merkur. Aktivita Slunce je nízká, ale v období rovnodennosti jsou v severských státech vidět pěkné polární záře i díky rychlému slunečnímu větru z koronálních děr. Večer nám slábne kometa Wierzchos a zjasňuje špatně viditelná MAPS, ráno nabízí rychle zjasňující R3 PanSTARRS. Kromě večerního zvířetníkového světla nabízí tmavá březnová noc i možnost vidět téměř všechny objekty Messiérova katalogu, tedy doslova pozorovací maraton. 20. března nám Slunce překročí nebeský rovník a začne astronomické jaro. NASA oznámila přípravy na start mise Artemis II 1. dubna. Vývoz SLS již tento týden. Firefly Aerospace úspěšně otestovala vylepšený nosič Firefly Alpha. K ISS se přeci jen ještě v březnu má vydat nákladní Progress MS-33. Opravy na Bajkonuru jsou prý u konce. Před 100 lety začaly testy kapalinových raket.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Jupiter, přechod Io a jejího stínu

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Kometa C/2025 R3 (PANSTARRS).

Kometa C/2025 R3 (PANSTARRS). Měřítko snímku je 6.8 arcsec/px, sever je nahoře, východ vlevo. Nastupující nízká oblačnost, přicházející od východu, znemožnila pořídit všech 60 plánovaných expozic, použitelných zůstalo jen 17. Přesto se kometu nízko nad obzorem (zhruba 11 stupňů) podařilo zachytit.

Další informace »