Rozhovor: Barbora Mikulecká - Na "prknech" Úžasného Divadla Fyziky

Úžasné divadlo fyziky není takové divadlo, jaké běžně známe. Co si pod tím máme tedy představit?

Rozhodně nejde o divadlo v pravém slova smyslu, to máte pravdu. Většinou se nejedná o ucelený příběh se zápletkou. V našem divadle je na jevišti hlavním aktérem sám experiment, každý má svou vlastní zápletku a samozřejmě fyzikální rozuzlení. Snažíme se ukázat, že není tak těžké fyziku pochopit, že může být zábavná a názorná, že nás může překvapit věcmi, které jsme ještě nikdy neviděli, ale na druhou stranu i věcmi, které jsou všude kolem nás. Mluvit o samotném vystoupení je těžké. Každé představení je dělané na míru, mnohdy neexistují pevné scénáře, každé vystoupení je unikát, neboť se odvíjí i od reakcí samotného publika. To si myslím, že je také velikým rozdílem od běžného divadla, které bere diváky jako posluchače. My své posluchače zapojujeme do děje.

Co je takovým běžným programem představení ÚDiFu?

Náš program je na první pohled monotematický, fyzika (smích). Ale vzpomeňte si sami, kolik témat z fyziky jste na střední škole probrali. Nehledě na to, že fyzika je skutečně všude kolem nás a dá se považovat za královnu ostatních vědních disciplín. Hlavní činností ÚDiFu a také to, co nám dává největší smysl, je jezdit s experimenty na školy. Někdy se jedná vyloženě o představení, které má žáky navnadit a inspirovat do dalších hodin fyziky. Já osobně raději jezdím s experimenty, které mají za úkol doplnit výuku, takže se často stává, že jedeme na školu se čtyřmi různě tématicky laděnými experimentálními bloky. Snažíme se o to, abychom dětem neukazovali kouzla, ale aby byl experiment pochopitelný. Snažíme se, aby děti sami na vysvětlení přišly navádějícími otázkami a pokud je to jen trochu možné, aby získaly osobní zkušenost. To je samozřejmě těžké v průběhu jedné vyučovací hodiny, a tak jsme otevření dlouhodobějším projektům s nadanějšími studenty z některých škol. Jsme schopni vést praktika nebo s dětmi experimenty vyrábět.

Naše práce je tak velmi různorodá, což dokazuje i práce se širokou veřejností. Běžná jsou vystoupení na hvězdárnách, firemních i soukromích akcích, kde je naším cílem lidi pobavit, zaujmout a zanechat v nich pocit, že fyzika pro ně není tak vzdálená. Mnohdy za námi po vystoupení někdo přijde a řekne „Kdyby mě takhle učili ve škole fyziku, tak ji jdu snad i studovat “ (smích).

Velkou výzvu a smysl vidím ve vyučování stávajících i budoucích učitelů, kteří dál mohou ovlivňovat stovky studentů. Mají totiž moc jim fyziku nadobro znechutit, nebo je do ní naopak nadchnout. Výukou učitelů se u nás věnuje především Ondráš Přibyla a věřím, že s jeho talentem předávat nadšení, se mu již nejednou podařilo mnoho studentů pozitivně ovlivnit.

Kdy a jak to vlastně celé vzniklo? Dal by se někdo považovat za „otce“ celého projektu?

U zrodu jsem bohužel osobně nebyla, v ÚDiFu působím teprve tři roky. Původní nápad patří Ondráši Přibylovi, který ÚDiF vede již od prvního vystoupení uskutečněného v roce 2007. Zpočátku šlo skutečně jen o myšlenku pár nadaných a schopných lidí, která by se dala shrnout takto: „Baví nás hrát si s experimenty a baví nás je předvádět ostatním lidem. Co kdybychom to spojili? Mohlo by vzniknout něco zajímavého a výjimečného.“ A tak vzniklo Úžasné Divadlo Fyziky.

Mohla byste stručně představit jednotlivé aktéry projektu?

O každém z nás si můžete přečíst něco málo na našem webu www.udif.cz, nerada bych se tu příliš opakovala. Obecně jsme studenti fyziky na Masarykově univerzitě v Brně. Vede nás Ondráš Přibyla, který na univerzitě učí a jeho vizí je zlepšit výuku fyziky pro učitele na vysoké škole, zapálit učitele do jejich práce. Sám je úžasným otcem dvouleté Anežky, která si již dnes hraje s věcmi jako je šupléra (smích). Ondráš otevírá pro ÚDiF nové možnosti a hledá zajímavé způsoby performování.

Nejvíce nadšeným členem, který experimenty doslova žije, vymýšlí je, vyrábí a skvěle předvádí, je Honza Pavelka, který působí v ÚdiFu od jeho zrodu. Ještě nikdy jsem ho neviděla nudit se, neustále přemýšlí, co by ještě mohl dodělat a jak smysluplně využít čas.

Jarda Stárek se zatím zaučuje, ale brzy jsme poznali, že jeho velká síla je ve výrobě experimentů. Každý týden přijdu do ÚDiFáckého doupěte a naleznu něco nového.

V neposlední řadě máme několik externistů, kteří s námi nejezdí po školách, ale přispívají svými cennými radami nebo přímo výrobou experimentů, případně předáváním nápadů na experimenty. Zmínila bych Vaška Piskače, Tomáše Tyce, Vojtu Procházku a další. Dohromady je to úžasná spolupráce, vzájemně se doplňujeme a mám pocit, že bez jediného z nás by ÚDiF fungoval tak trochu ztuha.

Umí „všichni všechno“, nebo je každý z vás zaměřen na jinou část fyziky?

Určitě nejsme zaměřeni každý na konkrétní obor fyziky, i když se neubráníme oblibě a preferenci některých experimentů. Každý z nás má ale v ÚDiFu vlastní roli, která ho baví a kterou si sám vytvořil. Ondráš nás učí jak performovat, Vojta vyvíjí techniku, zvlášť elektroniku, Honza ze sebe chrlí jeden experiment za druhým, Jarda vyrábí mechanické komponenty...

A co Vy?

Já především jezdím na samotná vystoupení a snažím se pomáhat tam, kde je potřeba nebo kde bych mohla byt užitečná, abych klukům trochu odlehčila od jejich práce.

Máte nějaký svůj oblíbený experiment? A mohla byste nás trošku zavést do tajů jeho principu?

Obecně mám velice ráda experimenty, které demonstrují velikost a sílu naší atmosféry. Nad námi se nalézá asi 100km vrstva vzduchu. Aniž bychom si to uvědomovali, tak na naše tělo působí velmi silný tlak. Představit si to můžete tak, jako kdybyste si na nehet od malíčku položili 1 kg závaží. Nejjednodušší experiment, který mě teď napadá, je obrátit skleničku s vodou hrdlem dolů tak, aby se nevylila. Stačí vzít papír (vhodný může být třeba i občanský průkaz), přiklopit jím hrdlo skleničky a opatrně ale rychle otočit. Každý, koho se zeptáte, proč voda nevyteče, vám řekne slovo podtlak. Je ale důležité uvědomit si vůči čemu se tento podtlak vztahuje.

Tlak se sklem šířit nemůže. Místo, které nás zajímá je tedy papír (nebo ta občanka). Zvenku na papír působí tlak naší atmosféry. Z vnitřku sklenky působí pouze hydrostatický tlak vyvolaný tíhou vody. Atmosféra zde výrazně vyhrává. Tipněte si, jak vysokou skleničku bychom museli mít, aby se tyto dva tlaky vyrovnaly.

Hmm, několik metrů?

Můžeme si to jednoduše vypočítat. Tlak naší atmosféry je přibližně 10⁵ Pa. Tlak sloupce vody se spočte pomocí vzorce p = h·ρ·g. Hustota vody ρ = 1000 kg/m³, tíhové zrychlení g ≈ 10 m/s². Aby se tlaky vyrovnaly, je třeba výška sloupce přibližně 10 m. Naše sklenička by musela tedy mít deset metrů (a být celá zaplněná vodou), aby ji papír nebo občanka ještě udržely (resp. aby se tlaky vyrovnaly).

Jakou máte z vašich představení zkušenost se zájmem laické veřejnosti o fyziku? Je nějaká cílová skupina, která má obecně o fyziku největší zájem? Či naopak taková, která vaše představení bere doslova chladně? A je nějaká skupina posluchačů, na kterou se obecně už před představením nejvíce těšíte?

Myslím, že na tuto otázku by Vám každý člen ÚDiFu odpověděl jinak. Já sama se vždy nejvíce těším na ty nejmenší. V dětech je úžasná zvídavost a hravost, nemají zábrany jako dospělí lidé a reagují naprosto přirozeně, nebojí se odpovídat na otázky a zapojovat se do děje. Stejně příjemnou zkušenost mám i s postiženými dětmi, které jsou neuvěřitelně vděčné, když se jim věnujete. Myslím si, že naše vystoupení je tu pro všechny a zatím jsem neměla vyloženě negativní skupinu.

Nejtěžší publikum jsou pro nás asi učitelé, hlavně učitelé fyziky. Možná Vám to přijde zvláštní, ale je to naprosto přirozené. Učitel je ve třídě vůdce, učitel musí vědět vše, učitel nechybuje, jakmile ano, žáci si ho nebudou vážit. Pro nás je pak nesmírně obtížné dostat učitele z jejich každodenní role, je obtížné je donutit přiznat si, že něčemu nerozumí a tím se na nás naladit a otevřít se. Bohužel pro naše publikum platí, že, abychom mu byli schopni něco předat, potřebujeme, aby oni byli ochotni přemýšlet, aby se nám trochu otevřeli. Občas se stane, že přijdou lidi se slovy „Jéžiš, fyzika, tomu jsem nikdy nerozuměl, to nepochopím“. Tím se uzavře a už se s takovým člověkem nedá příliš pracovat, protože do toho sám nechce nic vložit.

Jaké je to být jedinou dívkou v týmu ÚDiFu? A má to i své výhody?

Musím přiznat, že se mi lépe než s ženami pracuje s muži, takže z mého pohledu je to příjemné. Asi mě ovlivnilo studium mezi fyziky (smích). Jako jedinou dívku si mě také kluci podvědomě hýčkají, asi je to tak přirozené a já jim za to moc děkuji. Jsou mi oporou, protože pro ženu je vždy složitější získat si u lidí respekt a autoritu, a to je při naší práci potřeba. Představte si, že máte dospělé, životem ostřílené lidi přesvědčit, že tahle drobná blonďatá studentka vám má co nového nabídnout a předat. Je to docela zajímavá psychologická problematika.

Mimo fyziku se také zabýváte astronomií. Mohla byste stručně popsat, čemu se přesně věnujete?

V průběhu bakalářského studia mě zaujaly planetky (známé z filmů spíše jako asteroidy), za což vděčím hlavně svému dobrému příteli Petru Scheirichovi. Ve své práci se snažím zkombinovat fotometrická pozorování planetek s daty ze zákrytů, kdy planetka přechází před hvězdou, a my tak můžeme pozorovat zeslabení zakryté hvězdy. Jde především o to zpřesnit velikost asteroidu a nalézt jeho tvar. Baví mě jak samotná pozorování a noci probdělé u dalekohledu, tak i následná práce s daty, ačkoliv dělat obojí naráz je časově náročné.

Ve volném čase také ráda cestujete, dokonce na jachtě po moři. Máte z těch cest nějaké zajímavé astronomické zážitky?

Nespočetně. Největším zážitkem je sama aktérka tmavá obloha. Nikde v České republice nenajdete tak tmavá místa jako uprostřed Středozemního moře. Překvapí vás, co všechno je pouhým okem vidět, o co všechno se dobrovolně připravujeme. Sledujete západní část oblohy a nemůžete chvíli pochopit, kde se bere tak táhlý sloupec světla. Vždyť Slunce již zapadlo hluboko pod obzor a všechna města jsou doslova na míle daleko. A pak vám dojde, že je to zodiakální světlo. Zodiakální světlo, které září stejně silně, jako vyjiždějící auto zpoza kopce. V Čechách nepředstavitelné. Jiným hlubokým zážitkem bylo vidět vedlejší Měsíc a další halové jevy, kterých se nemůžete nabažit. Nebo spoustu drobností, které ale v osídlených oblastech Evropy vidět nelze, ačkoliv jsou tak krásné a přirozené. Je mi pak vždy smutno, když se vracím zpět pod nažloutlou noční oblohu, kde nic podobného nemá možnost člověk zahlédnout.

Kdybyste měla několika větami motivovat mladé váhající zájemce o studium fyziky či astronomie, co byste řekla?

Myslím si, že pokud vás něco doopravdy baví, pokud vám něco dává smysl a jste ochotni tomu něco obětovat, tak není nad čím váhat. Couvnout se dá vždycky, ale vydat se těžší cestou je s přibývajícím věkem mnohem těžší. Takže i když je studium fyziky náročné, rozhodně neváhejte. Stojí to za to jej alespoň zkusit.

Děkuji za rozhovor.

Také Vám děkuji. Snažíme se oba o podobnou ne-li stejnou věc, tak i Vám přeji hodně úspěchů v popularizaci astronomie.

---

Barbora Mikulecká (* 1988, Děčín) je amatérská astronomka a fyzička. Věnuje se pozorování planetek, převážně jejich fotometrickému výzkumu. Od roku 2007 studuje teoretickou fyziku a astrofyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde se také o rok později aktivně zapojila do projektu Úžasné divadlo fyziky. Aktivně se věnuje popularizaci astronomie a fyziky, a to především na Hvězdárně a planetáriu Brno.

---

Doporučujeme:
[1] Oficiální stránky Úžasného divadla fyziky
[2] Katedra teoretické fyziky a astrofyziky na PřF MU v Brně
[3] Hvězdárna a planetárium Brno