VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
Den sedmý, 9. července 2010 (pátek)
Dopoledne a část odpoledne byly ve znamení dobalení potřebných věcí a doladění skriptů pro fotografování slunečního zatmění. Navečer jsme se rozhodli pro malou túru na místní kopeček Raemaru (dle mapy 340 metrů nad mořem, dle GPS asi 369 metrů). Jde o „stolový“ masív s nepříliš výraznou vegetací na vrcholu a slibující tak krásné výhledy do okolí. K jeho výstupu pro svou náročnost mapa doporučovala průvodce. Dost těžko jsme ale chápali proč, a to i poté, co jsme jej zdolali.
Výstup na Raemaru se skládá ze tří částí – prašná cesta s mírným stoupáním, prudší cesta pralesem bez značení, výstup po zavěšeném laně po skále na vrcholovou louku. Cesta nahoru trvá asi hodinu a půl, cesta dolů je o něco kratší. Bylo jasné, že při stmívání už musíme být na cestě dolů, protože ve tmě se ve spletitých cestách lesa člověk i s baterkou ztratí.
Ve druhé fázi výstupu se nám odkryl obzor s výhledem na západ, který věštil krásný západ Slunce. Celou tu cestu jsme si prošli v letních pásových pantoflích a trochu těžší tak bylo až šplhání na laně po skále. Ani ne proto, že by to vyžadovalo pevnější opření se o skálu, ale prostě proto – kvůli lokaci v deštném lese – že to po skále klouzalo. Hanka přesně vytipovala okamžik západu Slunce, který jsme chtěli spatřit při cestě dolů na vybraném místě, a tak bylo třeba dobýt vrchol (samotná louka měla ještě svůj vlastní vrchol) a běžet zpátky dolů. Nahoře se ukázal rozhled nejen ke vzdáleným obzorům oceánu, ale taky k zalesněným horám ve vnitroostroví. Bylo to jako koukat do oázy. Stovky palem, bílí ptáci a zelená tak výrazná, jakou neumí vykreslit žádná plazmová televize.
Pár vrcholových fotek a hurá po louce zpátky k lanům. No jo, ale kde to vlastně bylo? Cestou se jsem si všiml, že na jednom stromu visí velký červený hadr. Tak mě právě v tuhle chvíli napadlo, že to asi nebude náhoda. Zatímco Hanka se orientovala podle výskytu nehezkých pavouků a tvaru cest v louce, já hledal hadr. A ukázalo se, že místní koumáci tu nic nenechají náhodě – je to skutečně tak. Hadr ukázal cestu. Bezpečně jsme slezli a vydali se na pozorovací stanoviště. Hanka odhlídala čas naprosto přesně, protože při dobytí stanoviště bylo právě asi 5 minut před západem Slunce.
K našemu údivu ale čas západu nastal o asi 4 minuty později. Chyba nebyla ve výpočtu, pouze v uvědomění. Naše odhady totiž nezahrnovaly výšku pozorovacího stanoviště (mimochodem: Hurá, stojím nad úrovní Pardubic!), díky níž se nulový obzor nacházel mírně nad skutečným obzorem. Slunce tak pobylo na obloze o něco déle, než se nenávratně utopilo ve vzdálených kumulech nad růžovým oceánem. Do nebezpečného setmění jsme pak byli bezpečně daleko od matoucí lesní stezky.
Seriál
- VII. expedice SAROS (1): Úvod do svědectví z ráje
- VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
- VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...
- VII. expedice SAROS (4): Laguna, šátky a ženy
- VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou
- VII. expedice SAROS (6): Vysmátý George, váhové limity a tanečnice
- VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
- VII. expedice SAROS (8): Mangaia znamená Mír
- VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
- VII. expedice SAROS (10): Švýcaři a turecký Měsíc
- VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas
- VII. expedice SAROS (12): Bible a věda v obchodě s hudbou
- VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!