VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou

 

 

Dneska jsme dostali echo, že novozélandští dokumentaristé, co se s Hankou zkontaktovali už před expedicí, s námi budou chtít natočit rozhovor. Nakonec jej Hanka domluvila až na pozdní večer, takže nám celý den zbyl na vlastní program. Rozhodli jsme se opět pro šnorchlování, protože Ron Haně přivezl jako dárek šnorchlovací výbavu a od včerejší zkušenosti v laguně jí to přirostlo k srdci. Samotný Ron byl ze šnorchlování jenom nadšen, čiperný stařík brázdil včerejší lagunu jak třicátník. Toho elánu ve stáří bych se chtěl taky dožít.

Jako lokalitu jsme si tentokráte vybrali korálovou oblast Black Rock pojmenovanou podle obrovského kamenného masivu na břehu asi 2 km na sever od našeho hotelu. Korály jsou tu rozloženy tak, že v jednom pásu člověk může dojít až k silným vlnám oceánu, a to ne hlouběji jak po pas ve vodě, po čistém jemném písku. Zatímco Hana měla šnorchlovací výbavu zajištěnou, já si musel jít půjčit. Bohužel krásné počasí ke stejné činnosti vyburcovalo desítky dalších obyvatelů hotelu, takže na mě zbyly jen šnorchlovací brýle. Co naplat, holt budu sledovat podmořský svět na nádechy.

Jakmile jsme dorazili k pláži, skvostná modrá barva obdobná té v Murijské laguné okamžitě lákala k průzkumu. Hana zůstala dlouho blíže u břehu a já se vydal holým písčitým dnem o dost dál k oceánu. Ostrému kamení jsem se vyhýbal proto, abych si nepořezal svoje bosé nohy. Dneska si uvědomuji, jaké jsem měl štěstí, protože pokud hrozí nějaké smrtelné nebezpečí způsobené jedovatým zvířetem, pak je to tady na Cookových ostrovech jediný tvor – perutýn ohnivý. Určitě tu rybu znáte, má dlouhé jedovaté ostny na hřbetu i místo břišních ploutví a po těle má bílo-hnědé pruhy. Obvykle je schovaná u dna a zbarvením se poměrně dost dobře maskuje. Jediný vpich a vstřik jedu do nohy vám ale způsobí okamžitý ošklivý otok a v horším případě smrt alergickou reakcí nebo šokem z bolesti. To jsem ovšem v ten den nevěděl a vesele jsem si kráčel vodou, či se v ní vznášel a kochal se dnem.

A právě při tom kochání se nastala mimořádná chvíle, na kterou myslím dodneška. Jak jsem tak na nádechy koukal kolem korálů na krásné rybky a hvězdice, zahlédl jsem jakousi jehlici světle modrého zabarvení. Pomaloučku jsem se k ní přiblížil, až mi hrklo v srdci – byla to ryba. Ryba o délce více jak půl metru ne nepodobná naší české štice, s velmi dlouhým čumákem a dost legračně zakončenou tlamičkou. Vlnila se v náporu spodních proudů a jak jsem se tak nechal okouzlit, přidala se k ní druhá. A nakonec v povzdálí i třetí. Všechny náramně do blankytně modra s malými flíčky ve spodní části těla, možná byly mírně průhledné. Vznášel jsem se nad nimi sotva půl druhého metru a ony si mě málokdy všimly. Občas popojely a pak se zastavily. V jejich sledování mě vyrušil až raritní nález – na dně ležel šnorchl. Než jsem ho ale vytáhl a vyzkoušel, ryby byly nenávratně pryč...

Později jsem to vyprávěl místním a Ronovi, také Novozélanďanu Joe Faganovi – režisérovi dokumentárního filmu, co s námi natáčel a který v profesním životě vyučuje na Novozélandské univerzitě vědy o životním prostředí. Jen Joe bez váhání na popis ryby odpověděl, že jde o „papouškovou“ rybu, jejíž směšné rty slouží ke sbírání rostlinné a drobné potravy u dna. I na svou velikost je tedy zcela neškodná. Pokud do googlu zadáte „papoušková ryba“ (parrot fish), ukáže vám to ale trochu jiný druh. To, co se tak velebně u dna slané vody pode mnou kroutilo, byla ryba odborně zvaná Aulostomus maculatus, lidově vtipně nazývaná „Trumpetfish“, neboli trumpetová ryba. Hanka bohužel na tuhle rybu štěstí za celou dobu neměla...

•  

---

Doplnění: Hana nakonec rybu také spatřila (den před odletem 13. července 2010). A nejen to - svým podvodním digitálním fotoaparátem ji nafotila. Kvalita sice není nejlepší, ale rozhodně jde o jeden z nejhezčích fotografických úlovků této expedice...